O životě a tvorbě Adolfa Loose jste si již mohli něco přečíst dříve na ESTAV.cz. Dnes se budeme věnovat konkrétněji některým jeho realizacím. Téměř všichni znají jeho pražskou Müllerovu vilu, málokdo však ví, že vytvořil i mnoho zajímavých realizací v Plzni. Byty ve správě města Plzně, Západočeské galerie nebo soukromých vlastníků jsou zpřístupněny veřejnosti v rámci tří stálých komentovaných prohlídkových tras. Trasa č. 1 vás provede po bytě Voglových a Krausových, trasa č. 2 do domu Brummelových a trasa č. 3 do bytu rodiny Semlerových (v současné době kvůli probíhající rekonstrukci uzavřená, předpokládá se opětovné otevření v roce 2021). Příležitostně jsou přístupné i byty Huga Semlera a Richarda Hirsche (zachovalá část apartmánu, jehož zařízení bylo v 80. letech zakoupeno soukromým sběratelem a převezeno do Prahy, kde se stalo součástí zpřístupněné galerie Adolf Loos Apartment and Gallery).
Loos v Plzni: Významná klientela
První zakázku v Plzni získal Loos v roce 1907, tou byl byt pro manželé Hirshovi. S přestávkami zde působil až do své smrti v roce 1933, kdy mu však s několika posledními realizacemi kvůli stále zhoršujícímu se zdraví výrazně pomáhali jeho spolupracovníci Heinrich Kulka, Karel Lhota a Norbert Krieger. Většina zákazníků byla také klienty nebo partnery formy Kapsa a Müller, která působila jako hlavní sprostředkovatel jeho zakázek, a proto nabídla Loosovi využívat služeb jejich projekčního atelieru a stavebního dozoru. Jeho klientelu tvořili především úspěšní židovští podnikatelé, pro které vytvořil nejméně 13 interiérů bytů, z nichž se zhruba osm zachovalo v povětšinou nekompletní podobě dodnes.
Za to, že se podařilo vůbec něco zachránit, vděčíme především historičce umění Věře Běhalové, která v letech 1968-1969 prosadila památkovou ochranu většiny z nich. Některé prostory však dramatické události minulého století nepřečkaly. Po emigraci svých majitelů nebo smrti v koncentračním táboře byly znárodněny a adaptovány pro potřeby státních institucí, nebo rozděleny na menší byty. Nejhůře dopadla asi jídelna Leopolda Eisnera v jeho domě čp. 9 v Šafaříkových sadech, zdobená dubovým obkladem v kombinaci s černobílým mramorem. Pan Eisner v roce 1939 emigroval do Bolívie, a přestože mu byl dům po válce vrácen, v roce 1948 o něj opět přišel. Ačkoliv byl dům roku 1969 zapsán na seznam movitých památek, bylo vybavení jídelny v roce 1973 odcizeno a rok na to byl celý dům zbourán.
Byt Voglových
Většina výše zmíněných interiérů se nachází přímo na Klatovské třídě, nebo v jejím blízkém okolí. Ta se totiž koncem 19. století stala hlavním plzeňským bulvárem a bydlení zde bylo tedy velmi prestižní. Byt Voglových se nachází v domě č. 12. Zajímavostí je, že v tomto domě uznávaný architekt působil hned dvakrát. Poprvé zde v roce 1907 navrhl adaptaci bytu pro rodinu Beckových, kteří měli od majitelů domu manželů Freidlerových pronajaté celé druhé patro. V roce 1927 se však rozhodli přestěhovat do domu na Náměstí Míru a vybavení interiéru si vzali s sebou. S úpravami zařízení do nového bytu jim opět pomáhal Loos. Při této příležitosti se sblížil s jejich dcerou Klárou, která se v roce 1929 stala jeho třetí manželkou. Jejich manželství však nemělo úplně šťastný konec, po jeho smrti dokonce Klára Becková-Loosová napsala knihu o životě s tímto svérázným mužem, kde odhalila například finanční potíže, které je potkávali, přestože za svoje návrhy dostával Loos velmi vysoké honoráře. Svého manžela přes velký věkový rozdíl přežila jen o pár let, v roce 1942 se stala se svojí matkou obětí holocaustu.
Znovu se tedy do č. 12 vrátil o rok později v roce 1928, kdy ho požádali o návrh obytného interiéru s ordinací noví majitelé – dětský lékař Josef Vogel s manželkou Štěpánkou, dcerou majitelů Freidlerových. Částečně přitom využil původní dispozici. Centrem bytu byl opět obytný pokoj, ke kterému byla připojená jídelna. Dále zde měl majitel svojí ordinaci s příslušenstvím a v zadní části bytu byla kuchyně a místnosti pro služebnictvo. To mělo dokonce i svůj vchod, aby se s majiteli při běžném provozu nemuseli potkávat. V hlavních reprezentativních místnostech – salonu a jídelně - uplatnil svůj oblíbený princip symetrie, v obou místnostech umístil proti sobě zrcadlové stěny – v obývacím pokoji nad krbem, v jídelně nad bufetovým pultem. Také zde použil obklady stěn, na které s oblibou používal luxusní kameny nebo dřevo. V jídelně zdobí stěny efektní travertinový obklad, zatímco pro obývací část vybral třešňové dřevo a zelené tapety, kolem krbu z režného zdiva také zelený mramor. Do dřevěného obkladu jsou zakomponovány i japonské tisky s jeho oblíbenými orientálními motivy. Toto byl takový jeho fígl, aby si majitelé nemohli obrazy později vyměnit a museli si ponechat ty, které jim koupil Loos. Ostatně prý chodil své klienty občas navštěvovat a kontroloval, zda je v bytě vše na svém místě tak, jak to navrhl a umístil.
Loos používal často barvy, ale jen určité odstíny a ty se tedy často opakovaly. Typická barva pro jeho interiéry byla tmavě zelená. Jeho interiérům dodávali útulnost vzorované perské koberce a různé druhy textilií včetně závěsů, kterými záměrně zakrýval výhled z oken ven, aby přenesl pozornost do interiéru. Další z jeho oblíbených prvků bylo použití krbu, často falešného, který měl spíše dekorativní charakter a umísťoval ho vždy do obytné části jako středobod rodinného a společenského života. Jeho dá se říct specialitou bylo použití vestavného nábytku, který byl velmi promyšlený nejen po designové stránce, ale i pro praktické využití a často jím dělil prostor na různé zóny. Co se týče kusového nábytku, do svých interiérů používal především nábytek vyrobený dle vlastního návrhu, občas ale sáhl i po kusu jiného významného umělce té doby. Možná málokdo ví, že navrhoval i svítidla a užitné umění jako například skleněné servisy.
Nábytek v tomto bytě se bohužel nedochoval původní, jsou to repliky jeho ikonických kousků kusového nábytku nebo vestavný nábytek vyrobený podle dochovaných fotografií. Po emigraci manželů Voglových do Kanady byl dům roku 1939 zkonfiskován nacisty a adaptován na budovu úřadu. Po válce připadl z větší části státu. V současnosti se v domě nachází stále kanceláře, které v minulosti využívaly tyto reprezentativní prostory jako zasedací místnosti a díky tomu a především prohlášení vybavení pokojů v roce 1969 kulturní památkou se dochovaly alespoň částečně dodnes. Původní podobu oběma místnostem vrátila citlivá rekonstrukce vedená architektem Václavem Girsou uskutečněná v letech 2004 a 2014.
Byt Krausových
Jeden z nejkrásnějších interiérů se nachází o pár ulic dále v Bendově ulici v domě č. 10, kam pokračuje prohlídková trasa. Tento byt navrhl Adolf Loos pro chemického inženýra Viléma Krause a jeho ženu Gertrudu mezi lety 1930 – 1931. Historie bytu a jeho obyvatel je však velmi smutná a dramatická. Pronásledování nacisty a koncentrační tábor přežil z rodiny jenom Vilém a následně mu byt zabavil opět komunistický totalitní režim, před kterým uprchl do exilu ve Velké Británii. V období socialismu byl poté velký byt rozdělen na tři menší bytové jednotky a velká část vybavení při tom byla bohužel zničena.
Stále zde však můžeme obdivovat dochované části salonu propojeného s jídelnou s nádherným obkladem zeleným mramorem Cipollino zkombinovaný s dřevěným vestavným nábytkem a dřevěným kazetovým stropem z temně hnědého mahagonu vyleštěným tak, že se od něj odrážel prostor pod ním a tím místnost opticky zvětšoval. Hlavním motivem je zde opět zrcadlení. Zrcadla jsou v obou místnostech umístěná na stěnách proti sobě tak, aby vytvářela efekt nekonečného násobení prostoru. Na ose obývací části je charakteristický krb z režného zdiva a tato osa je zároveň osou symetrie. Velmi cenná je také ložnice s vestavěným nábytkem do obvodových stěn. Zachovala se včetně různých zajímavých a praktických detailů – toaletního stolku, tajné skrýše na trezor, věšáků na klobouky a jiné oblečení ve skříních a dalších promyšlených úložných prostor. Také druhých dveří vedoucích z ložnice na chodbu při prvním pohledu vypadajících jako ukrytých ve skříni.
Ze zbytku původního bytu můžeme vidět už jen jednotlivé fragmenty jako třeba dřevěnou červenou podlahu v místnosti pro služebnou, bývalou pracovnu majitele s modrou tapetou, zbytek koupelny nebo technické detaily na litinových radiátorech. Byt je v současnosti majetkem města Plzně, které ho v roce 2014 nechalo zrekonstruovat podle návrhu architektů Ludvíka Gryma a Jana Sapáka. Dochované vybavení bylo pečlivě zrekonstruováno. Chybějící mobiliář však zde nebyl nahrazen replikami, ale citlivě doplněn soudobými kusy. Autoři chtěli, aby bylo na první pohled patrné, co je původní a co nikoliv. Výsledkem jsou variabilní prostory s možností využívání na různé kulturní nebo soukromé akce.
Sdílet / hodnotit tento článek