Southwark je přepestrou součástí vnitřního Londýna, jen kousek postavenou před vlastní historické jádro britské metropole. Svým stavebním vývojem je s centrem těsně spjat, ale přesto si uchoval svou svébytnou tvář „malého města ve velkém městě“, kterou si uchovává do současnosti. Už to pravda není bludiště malých neosvětlených uliček, cihlových barabizen, kořalen v suterénech domů, pochybných podniků a opiových doupat, ale pořád umí překvapit. Teď už tedy jen víceméně příjemně.
Umění reinterpretace v kostce
Architekti ze studia Satish Jassal se tu v roce 2020 pustili do řešení netradičně uchopené zakázky. Ta spočívala v totální rekonstrukci stavby s předlouhou minulostí, do podoby rodinného domu. A do realizace se pokusili (úspěšně) vtisknout všechny rysy, které byly pro Southwark typické. V krátkosti je můžeme shrnout jakou souběh zvýšené obyvatelnosti suterénu (ovšem bez opiového doupěte), shluku zdí vytvářejících labyrint (ovšem plný světla a hravých stínů), spoustu cihel (ovšem velmi neobvykle zabudovaných do jádra i exteriéru stavby), a komplexně uchopenou komunikaci uvnitř obydlí, napříč patry. Vše v rámci jednoho jediného rodinného domu s výměrou 126 metrů čtverečních.
Zní to podivně až k obavám, ale ty v případě profesionálů ateliéru Satish Jassal nejsou na místě. S lokalitou Southwark je jejich reputace pevně spjata a duchu tohoto zvláštního místa velmi dobře rozumí. Užitím řekněme typických prvků pro tuto lokalitu jen rozvíjí potenciál stavby, a reinterpretují její podobu blíže k současnosti.
Na jejich projekt, který vznikal přímo na „rohu“ Bermondsey, můžeme také hledět jako na ukázku toho, co se dnes dá z cihel všechno vytvořit. Moderní stavební materiály totiž poctivou pálenou trochu nezaslouženě odsunují do pozadí. A architekti tu demonstrovali, že úloha tohoto prověřeného a univerzálního materiálu může být jak strukturní, tak i dekorativní současně. Na stavbě se také shledáme s neobvyklými typy vazeb (forem skladu cihel), například jejich vertikálním vyvazováním, které už dnes skoro není k vidění. Není to ale jediný důvod, kvůli kterému tento dům za pohled stojí.,
Rozklad a růst nového domu
Zajímavý byl už sám proces stavby, kdy (kvůli stavebním omezením v místě) byl původní objekt vyhlodán až na úroveň základů, znovu vyrostl ze suterénu v obvodu někdejších zdí, které pak nahradil vnější obal nové fasády a staré zdi rozložil. Bylo to přímo buněčné pohlcení, jen na úrovni stavby a s pomocí cihel. Někdejší stará budova v místě má s nynější novou společnou jen výšku, tvar a stavební materiál, jinak si jsou ale zcela nepodobné. Ono procesní „vyhlodání“ pak vycházelo z poptávky po zvýšení rozlohy obytné plochy, kterého ovšem nebylo jinak možno dosáhnout, než zahloubením a širším zpřístupněním suterénu.
Výsledek má podobu dvoupodlažní budovy, která je s přízemím/suterénem propojena centrálním schodištěm. Ve svrchní etáži (o velikosti 1,5 patra), rozdělené schodištěm na dvě křídla, se nachází dohromady tři ložnice. S tím, že ono pravidelné schodiště uprostřed funguje pro nižší etáže jako světelná studna, protahující denní světlo dolů svým proskleným objemem. Cihly a sklo jsou ale jen první dvě třetiny příběhu domu ze Southwarku. Poslední kapitolu tu totiž, pro interiér i exteriér, píše dřevo. Dřevo vystupující z fasády (kryje větrání), lemující a vytvářející portál a výplní „brány“. Ale i dřevo uvnitř, na stropech místností a v obkladech. Vesměs se jedná o dub, vybarvený do zlatova.
Zvenku přitom vidíme několik variací na prvky tradiční architektury předměstí Londýna: ploché střechy, svislá dřevěná okna, typické štíty. Vše podstatné se ale kryje za zdí, takže snadno přehlédneme, že tenhle dům „má víc, než ukazuje“. Ve své zadní partii navazuje suterénem na bývalou garáž, a přetváří ji v terasu, a malý, pod úroveň terénu zanořený dvůr. Je to další stopa onoho cihlového labyrintu, který započíná už vstupem. Jeho profil je totiž krytý patrem stavby, ale přitom je stále volným a neobestavěným prostorem. Úlohu haly zastává místnost se schodištěm, která volně navazuje na jídelnu a kuchyni po stranách, a na část terasy.
Cihly mají svůj vlastní život
„Cílem návrhu bylo sladit architektonicky citlivé místo se stručnými požadavky klientů, a poskytnout jim v daných parametrech elegantní a prostorný moderní rodinný dům,“ vysvětlují Satish Jassal Architects. S tím, že garancí dostupného prostoru bylo zanoření stavby přibližně o 1 metr pod úroveň ulice, a její navázání na někdejší suterén. Z něj se dochovala jen obvodová zeď, která je v místě ponechána jako otisk minulosti. A podobným fragmentem dávných časů je i vyspravená zídka kolem domu, která uchovává „obvod“ pro nový dům, jež nenápadně odstupuje z linie řadové zástavby.
Staré a nové tu přitom odlišuje barva cihel. Zatímco stopu dlouhých let v sobě nesou „žluté“ cihly, nové prvky a podstatná část domu je vytvořena z červených Ibstock West Loathly Sharpthorne cihel. Je to rozdíl, který laikovy snadno unikne, ale pro Brity sžité s cihlovým a industriálním vzhledem starých čtvrtí je to nejspíš hodně podstatné. Cihly jsou od sebe kladeny v „maximálním možném“ odstupu 10 mm malty, aby vynikla jejich hloubka a tóny. Stavba rodinného domu v místě rozhodně vyniká, byť vlastně nedisponuje ničím jiným, než domy zde stojící posledních pár století.
| Název projektu: | Southwark Brick House |
| Typ projektu: | novostavba rodinného domu |
| Architektonické studio: | Satish Jassal Architects |
| Lokalizace: | Bermondsey, Southwark Township, Londýn, Velká Británie |
| Vedoucí projektu: | Caspar von Vegesack |
| Strukturální inženýring: | Rodrigues Associates |
| Hlavní dodavatel stavby: | PK Construction London Ltd |
| Technický design: | Rebecca Rawlings |
| Dodavatelé materiálu: | Kingspan Insulated Panels, XAL, Ibstock |
| Kovářské práce, kovoobrábění: | MS Metalwork |
| Klient: | CLP Investments Limited |
| Rok dokončení (finalizace): | 2021 |
| Počet podlaží: | 2+1 |
| Užitná plocha: | 126 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek