Ulice přeplněných měst, jež se v pravidelném rytmu plní záplavou aut nebo chodců, jsou jako cévy organismu. Frekvenci tepu odměřuje střídání světel na semaforu, turnusů a směn, příchod noci a po ní nového dně. Metropole jsou obří organismy, stavby jednotlivá ústrojí. Vznikají a zanikají v pobídce k funkci, tvoří je orgánové tkáně z asfaltu, betonu, oceli a skla, z nichž vznikají jednotlivé buňky objektů. A jejich živá výplň, lidé? Ti jsou vyplavovanými metabolity tohoto systému. A tak bychom v popise symbolice tzv. metabolismu, jednom z architektonických směrů, mohli pokračovat dlouho.
Zrození metabolismu reagovalo na dobu
Tento futuristický a poněkud avantgardní směr se zrodil v reakci na specifika japonských metropolí, z nichž se v 50. až 70. letech vlivem ekonomického boomu stávaly bouřlivě rostoucí megapole.
K uchopení tohoto trendu je třeba představit si ulici tehdejší japonské metropole, která pro procházejícího diváka nikdy nebude dvakrát stejná. Tam, kde bylo včera staveniště, dnes stojí věžák. Je administrativním centrem s kancelářemi nadnárodní společnosti, ale už zítra bude bytovým domem, nebo obchodem, skladem či dílnou, aby pozítří zmizel a na jeho místě vyrostlo něco jiného. Překotnost růstu a zániku, budování k pomíjivosti, přitom neznamená ztrátu energie v uzavřeném systému organismu města. Ta se jen přelévá z místa na místo.
Stav, kdy změna je konstantním rysem, nic není trvalé - buňky organismu rostou a vyvíjí se, a jsou nahrazovány novými – mohutně inspirovala japonské architekty nové vlny, kteří přišli se svou osobitou vizí. Metabolismus v architektuře (v omezené míře se týkal i veřejných prostranství) pro ně znamenal takový design stavebních projektů, který by umožňoval nekomplikovanou výměnu jednotlivých buněk, z nichž se skládaly tkáně budov. Byl to přístup, který umožňoval hladce transformovat stávající objekty směrem k novému využití.
V hrubém principu šlo například o vytvoření jádrové konstrukce, od základů po vnitřní skelet, jež by vedl energie/přívody/odpady, na nějž by byly volně stavebně upínány a kotveny „buňky“ typové odpovídající využití. Tyto příhodně strukturované a unifikované přílepky by mohly kostru objektu obalit kapslovými byty, apartmány, kancelářemi nebo prodejními místy. Které, až by se funkčně přežily, by bylo možné demontovat a nahradit tím, co bude v daný moment zapotřebí víc. Jádro takového objektu je stabilní, buňky po jeho obvodu jsou vyměnitelné.
Milované, nenáviděné. Nic mezi tím
Směr architektury to byl poměrně radikální, ale plně odpovídal potřebám doby. Jež v Japonsku byla víc než uspěchaná. Vůbec prvním dílem, jež mělo myšlenku metabolismu reprezentovat v praxi, byl gigantický záměr architekta Kenza Tange, částečně realizovaný v tokijském distriktu Tsukiji. Bylo to skutečně megalomanské dílo, vestavěné do trojrozměrné mříže. Obdélníková jádra stoupala vzhůru, zvedala horizontální příhradové konstrukce, geometricky se duplikovala.
Zdroj: AdobeStock - Ned snowman
Bylo to dílo, které si buď na první pohled zamilujete, anebo jej budete bytostně nesnášet. Což je asi ten největší problém metabolismu: těžko si k němu vytvoříte neutrální vztah. Buď jste jednoznačně pro, anebo vám přijde jako zbytečně odpudivý experiment. I z těchto důvodů projekt v tokijském zálivu neuspěl, respektive nebyl proveden v plné šíři. Ale ostatním metabolistům ukázal cestu, kterou se formou prostorově menších realizací vydali.
Zářným příkladem, přímo demonstrativní ukázkou principů metabolismu převedených do reality, pak byla Nagakin. Kapsulární věž, vytvořená v Tokiu roku 1972, podle návrhu Kisho Kurokawy.
Fascinující myšlenka věže Nagakin
V popisu její vnitřní konstrukce musíme nejprve zmínit to, co na první pohled nejde vidět: její jádra jsou tuhá, vyrobená z ocelového rámu a železobetonu. Od suterénu do druhého patra tu byl použit běžný beton, nad nimi výše pak beton lehčený. Opláštění tvoří velké velkoformátové panely, o výšce jednoho podlaží věže. Z prefabrikátů byla vytvořena šachta výtahu i schodiště.
Byl to nezvyklý model výstavby, který ale stavební práce významně urychloval. Objekt fakticky přirůstal tempem jednoho podlaží za dva dny.
Nagakin se sestávala ze dvou vnitřních „nosných“ věží (jedné s 11 a druhé se 13 podlažími), na něž se upínalo 140 prefabrikovaných obytných kapslí. Ty byly designovány s ohledem na sériovou, průmyslovou výrobu. Proto byly vnitřně unifikovány rozměrem 2,5 x 4,0 metrů, s jedním okem – oknem o průměru 1,3 metrů. Jedna každá v sobě nesla obytný prostor s postelí, kuchyňský stolek, ledničku, malé „pracovní“ zázemí a koupelnu velikosti toalety v letadle.
Čistě technicky, každá kapsle – celosvařované lehké ocelové příhradové skříně, s pozinkovanými ocelovými panely vyztuženými žebry - je spojena pouze s jednou ze dvou hlavních os stavby, uchycená k nosným konzolím, čtyřmi šrouby. Takže je možné ji například s pomocí jeřábu vyměnit. Provedení kapslí rovněž umožňuje jejich vzájemné propojování, a tvorbu řekněme prostornějších bytových jednotek. K těmto úpravám ale povětšinou nedocházelo. Staří mládenci, kteří tuto svobodárnu obývali, nepotřebovali prostor pro růst.
Objekt věže Nagakin tak byl konstrukčně přímo vybaven na změnu, růst a modifikace, ale ty pohříchu nepřicházely. Vyměněna, stará za novou, nakonec nebyla ani jediná. Po dohotovení se už model navržený moderním architektonickým metabolismem přežíval, a zdaleka netáhl tak, jako o skoro o dvě dekády dříve.
Rychlý metabolismus rychle vyšel z módy Dá se říct, že Mezinárodní výstava (EXPO) v Ósace v roce 1970, na níž byly programové charakteristiky metabolismu představeny, byla vlastně už jen takovou labutí písní celého hnutí a architektonického směru. Jehož členové a někdejší zastánci si už hledali a nacházeli jiné směry tvorby a inspirace.
Otázkou, která byla v roce 1972 nastolena v moment dokončení Nagakin, však přetrvávala. Byl to klenot svébytného trendu, stavba dokumentující svou existencí jeden z obzorů světové architektury. Co s ní? Stavební řešení kapslí – buněk bylo naprogramováno k životnosti 25 let. A protože nedocházelo k výměně ani dynamickým renovacím, bylo na nich opotřebení záhy znát.
Od devadesátých let se tedy řešilo, jak objekt uchovat či odstranit. Když se ukázalo, že renovace jedné kapsle by vyšla na 6,2 milionů jenů (cca 1,2 milionů Kč,-) a komplexní výměna asi na trojnásobek, stranilo stále více nájemníků demolici. A silně to podporovali i developeři, pro které byla parcela v centru Tokia víc než hodnotná.
V opozici proti „odstranění“ stáli především členové japonského Institutu pro architekturu, kteří ale nedokázali zajistit dostatek prostředků pro konzervaci díla. Které žalostně chátralo. Projevovalo se to narušením odpadního systému a vodovodního potrubí, korozí. A také tím, že v betonových výplních nechyběl jako protipožární prvek asbest, který představuje značná rizika jak pro obyvatele, tak i pro okolí. Rozhodnutí pro demolici se ukázalo být jako nevratné. Pozitivní je, že o jednotlivé kapsle projevilo - jako o exponáty – zájem kolem osmi desítek různých institucí po celém světě.
V průběhu následujících dní má být zahájen proces definitivního „rozboru“ celé věže Nagakin. Objektu, který asi nejlépe reprezentoval myšlenku metabolismu v architektuře. Směru, který tak pohotově reagoval na dynamiku doby, aniž by si povšiml, že už jejímu tempu sám nestačí.
Sdílet / hodnotit tento článek