Poslední díl našeho seriálu by měl být jakýmsi shrnutím tématu. V čem spatřujete smysl oprav dřevěných památek a jaká jsou zde specifika tesařského řemesla?
Jeden z mých seminářů se týkal spojů nosných dřevěných konstrukcí bez užití ocelových prvků. Někdy se totiž v souvislosti s užitím různých typů spojů hovoří o „tradičních“ tesařských technologiích, některé technologie jsou charakterizovány jako „netradiční“, a proto nevhodné pro opravy památkových konstrukcí, jiné technologie jsou pak pokládány za „památkovější“. Chtěl bych se zamyslet nad tím, co je u tesařských konstrukcí tradiční a netradiční a jak se to projeví v koncepci opravy historického tesařského díla. Dřevo je nezbytnou součástí všech staveb, dodnes se tesařským způsobem staví nosné konstrukce (stropy, krovy, roubené, sloupkové a hrázděné stěny) i konstrukce pomocné (bednění, lešení, provizorní podepření). Dříve tesaři dělali podlahy, někdy i dveře, okna, a dokonce i nábytek (stoly, truhly).
Tesařské řemeslo má svá specifika:
- patří k nejstarším řemeslům, základní dovednosti člověk získával od té doby, co začal stavět svá obydlí,
- je rozšířeno téměř po celém světě, všude, kde se dřevo vyskytuje, se používalo ve stavbách, existují oblasti, kde je znalost práce se dřevem obecná,
- tesařské řemeslo vystačí s jednoduchým nářadím, existuje i ve značně primitivních podmínkách.
Je zřejmé, že při tak velkém časovém a prostorovém rozšíření dřevěných konstrukcí vzniklo mnoho různých typů staveb a technologií, vytvořilo se nespočetné množství tradic. Abychom mohli uvažovat o rozlišení tradiční a netradiční technologie, pokusíme se charakterizovat některé rozdíly v tesařském řemesle, ke kterým v průběhu historického vývoje docházelo.
Jedním z nich je způsob základního zpracování materiálu. Od nejstarších dob se pro stavební konstrukce užívalo tesané dřevo, asi do poloviny 19. století výhradně, ve 2. pol. 19. století méně často (v oblastech s dřevařskou tradicí), později (i dnes) zcela výjimečně (některé romantické nebo památkové stavby). Řezané trámy se běžně vyskytují od 2. pol. 19. století. Prkna se ve starších dobách vyráběla štípáním, řezaná známe už z barokních staveb, užívala se jistě i dříve. S použitím kulatiny (nehraněného stavebního dřeva) se setkáme v průběhu celé historie nejenom u venkovských staveb, ale například u povalových stropů a omítaných nebo obezděných roubených světnic ve středověkých městech i na hradech. Dodnes je užití kulatiny běžné u provizorních konstrukcí (výdřeva, bednění), ale také tam, kde jsou kladeny vyšší požadavky na odolnost dřeva v exteriéru (dřevěné mosty, telegrafní sloupy).
Jak se starat o dřevěnou chalupu: Na co si dát pozor v krovech, štítech a nadezdívkách
přečíst článekVelmi složitý vývoj prodělaly spoje dřevěných konstrukcí, výrazné rozdíly jsou například v materiálu spojů. Pro středověké řemeslo je charakteristické užívání výhradně dřevěných spojů, dřevěné jsou dokonce i závlače táhel. Železné prvky se v dřevěných konstrukcích užívají u nás přibližně od 16. století (zejména pro táhla). V baroku jsou železné prvky časté u tažených spojů (táhla, závlače a svorníky věšadel, závlače táhel, svorníky průvlaků, někdy třmeny ztužující zhlaví, svorníky kotvení krovů věží, svorníky zvonových stolic atd.). U oprav jsou železné prvky ve spojích běžné od doby baroka (svorníky příložek, svorníky a třmeny vyvěšení trámů, třmeny a spojky zvonových stolic). V 19. století jsou železné (později ocelové) prvky již nezbytnou součástí dřevěných konstrukcí (svorníky kleštin, kotvení pozednic atd.). Přibližně do poloviny 19. století jsou železné prvky kované, používají se velké hřeby, svorníky mají řezané závity, obvykle se čtvercovými matkami. Ocelové strojně vyráběné hřebíky, svorníky, kulatina a pásová ocel se užívají od 2. pol. 19. století. Litinové prvky (botky v uložení vzpěradel krovů, spojky táhel, tvarované prvky spojů) se užívaly v 19. a ještě počátkem 20. století. Uvedené údaje platí v našich podmínkách, jinde je situace zcela odlišná, například u středomořských vazníkových krovů se u spojů kovové (železné a bronzové) prvky užívaly už od antiky.
Tesařské práce. L’Encyclopédie Diderot et d’Alembert: L’art de Charpenterie. Paris, reprint 1994.
V průběhu historického vývoje se měnil charakter konstrukcí a v souvislosti s tím i typy spojů. Například u konstrukcí krovů je patrný vývoj od relativně omezeného počtu typů prvků a spojů ve středověku po značně rozrůzněné a na přesnost a pracnost náročné prvky a spoje v baroku. V 19. století se profily prvků a spoje zjednodušují, vzniká však nebývale široká škála typů konstrukcí.
Měnily se i tesařské nástroje. Původně se užívala jen sekyra a teslice, jak je tomu dosud v některých oblastech světa nebo v lidovém řemesle až do 19. století. Ve středověku k sekerám přibyl dlátový vrták a pila. Nebozez, dláta, pořízy a hoblíky patřily k běžné výbavě tesařů od 16. do 19. století. Ve 20. století k ní přibyly spirálové vrtáky, strojní pily, dlabačky, vrtačky, pily ze speciálních ocelí pro řezání přesných spojů. Použití nástrojů se projevuje v opracování dřeva a v odlišném provedení spojů.
Stejně jako se měnily typy konstrukcí, proměňoval se i způsob provedení oprav. Při posuzování historických oprav je nutno rozlišovat opravy provizorní a opravy trvalé, dále pak opravy odstraňující poškození, ale zachovávající původní funkci (statické působení) konstrukce a konečně opravy odstraňující konstrukční závadu, při kterých dochází ke změně funkce.
Tesařské nářadí. L’Encyclopédie Diderot et d’Alembert: L’art de Charpenterie. Paris, reprint 1994.
Opravy provizorního charakteru se v průběhu historie prováděly stejným způsobem – narušený nebo poddimenzovaný prvek se v konstrukci ponechal a byl více či méně technicky správným a pečlivým způsobem podepřen, vyvěšen, zesílen (příložkou nebo zvýšením profilu), případně byla jeho funkce nahrazena prvkem přidaným. Tento způsob oprav dřevěných konstrukcí byl velmi častý, mohli bychom jej dokonce označit za „tradiční“. Dobu, kdy byla oprava provedena, můžeme rozlišit podle použitého materiálu (opracování dřeva), dendrochronologickým datováním nebo podle použitých spojovacích prvků.
Trvalé opravy, při kterých nedošlo ke změně statického působení konstrukce, se v minulosti prováděly většinou výměnou prvku za stejný, případně odstraněním a nahrazením poškozené části prvku novým dřevem. Obnovování dřevěných konstrukcí výměnou jejich narušených částí je tradiční například v Japonsku, kde jsou dřevěné chrámy tímto způsobem udržovány po dobu mnoha staletí. Přitom se ovšem uplatňují staré technologie, takže nejenom tvar konstrukce, ale i její opracování je blízké původnímu. Oprava konstrukce výměnou části narušeného prvku se běžně prováděla u konstrukcí, kde nebyly problémy s nastavením prvků, například při nastavování krokví na vaznici. S nastavováním prvků mimo podporu, pro které je nezbytný správně navržený spoj, se u historických oprav setkáváme méně často, spoj je pak zpravidla poddimenzován. Nastavení prvků spojem vyhovujícím z hlediska únosnosti je běžné až u oprav prováděných koncem 19. a ve 20. století. U těchto spojů se užívají svorníky ze strojní oceli, tento způsob opravy můžeme chápat jako tradiční ve 20. století. Užíval se v případech, kdy byla snaha konstrukci zachovat bez většího zásahu (z důvodů úsporných nebo památkových).
V případech, kdy rozsah narušení dřevěné konstrukce byl větší, byla v minulosti (a někdy až do nedávné doby) „tradičním“ způsobem opravy výměna celé konstrukce nebo její podstatné části. V naprosté většině případů při této výměně došlo i ke změně konstrukce, byla přizpůsobena konstrukci v době opravy obvyklé. K tomu docházelo, i když se (například u krovu kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře) zachovával vnější tvar střechy. Pokud měla dřevěná stavba konstrukční vady, které se projevily závadami ve funkci, její konstrukce byla poddimenzována nebo došlo k jejímu přetížení, bylo při opravě často změněno statické působení konstrukce. Příkladem mohou být ležaté stolice podpírané dodatečnými sloupky, dodatečné trámy nebo vzpěradla vkládaná do krovů přetížených dodatečnými sanktusníky, ztužování poddimenzovaných spojů ocelovými třmeny apod.
Někdy se setkáváme s velmi pozoruhodným přístupem k opravě a odstranění konstrukčních závad, který dokládá dobovou znalost historických konstrukcí, technické myšlení a technické možnosti doby i navrhovatele nebo realizátora opravy. Opravy, které mají tento charakter, je třeba zachovat. Historické opravy, které jsou z hlediska památkového stejně pozoruhodné jako původní konstrukce a které jsou mnohdy inspirací pro dnešní návrh opravy, jsme poznali například u kostelů v Osově, Poříčanech, v Praze na Karlově, u Panny Marie Na Náměti v Kutné Hoře nebo u zámku ve Veltrusích.
Z uvedených příkladů je vidět, že je obtížné mluvit o tradičních způsobech oprav. Jaké poučení z naší úvahy vyplývá pro praxi, zejména pro volbu koncepce opravy? Při opravách historických staveb, a platí to i pro jejich dřevěné konstrukce, je důležité poznat historický vývoj stavby a analyzovat příčiny, charakter a kvalitu všech změn – velmi významným vodítkem je proto datování každé opravy. Vždy je důležité si uvědomit, zda děláme opravu provizorní či definitivní, zda zachováváme autentický materiál nebo autenticitu funkce konstrukce, nebo zda z nějakého důvodu musíme původní funkci konstrukce změnit. V mnoha případech je nutné se rozhodnout, jestli zachováme některé z předchozích oprav – buď proto, že samy o sobě mají památkovou hodnotu, nebo proto, že vyřešily poruchy nebo konstrukční závady vyhovujícím způsobem.
Teprve potom se budeme rozhodovat, zda použijeme „tradiční“ nebo „netradiční“ způsob opravy. V tom však podle mého názoru není podstata problému. Skutečně tradiční způsob opravy by totiž znamenal uplatnění zcela autentické technologie (samozřejmě včetně druhu a kvality dřeva, způsobu opracování dosaženého použitím autentických nástrojů apod.). Při tomto přístupu ovšem nepřichází v úvahu nastavování profilů, protože to není možné provést „autenticky“, nutná by byla vždy výměna celých profilů, při tom však zase dochází k nežádoucí ztrátě skutečně autentického materiálu.
Důsledné uplatnění „tradičního“ způsobu opravy je možné snad jen v Japonsku, kde se údajně udržuje nepřetržitá znalost starého řemesla. V našich podmínkách tedy půjde vždy o kompromis, rozhodnutí bude spočívat spíše v tom, zda má být naše oprava více či méně patrná. Při opravě dřevěné konstrukce je nejnápadnější vždy nastavování prvků, na spoje nastavovaných prvků se proto soustředí naše pozornost. U konstrukcí, které nejsou prezentovány jako součást historického interiéru (například návštěvnickému provozu nepřístupné krovy), nebude provedení opravy dřevěné konstrukce zřejmě zakrýváno. Naproti tomu u malovaných nebo řezaných stropů bude asi snaha provést opravu co nejméně nápadným způsobem, proto budou spoje nastavovaných trámů skryty. Konstrukce spoje musí vyhovovat především z hlediska únosnosti, je možno užít různé spoje, například spoj s ocelovými svorníky, přesné celodřevěné spoje, lepení, spojování pomocí lepených prostředků z umělých hmot (laminát, kevlar).
Nastavování dřeva pomocí ocelových svorníků je způsob běžně užívaný více než sto let, který je možno u oprav památkových konstrukcí považovat za tradiční. Ostatní druhy spojů byly vyvinuty poměrně nedávno, jsou technologicky náročnější. Všechny uvedené druhy spojů je možno provést tak, aby byly málo nápadné nebo byly úplně skryty. Při volbě způsobu nastavení prvků by především měla být zvažována spolehlivost spojů a podmínky pro její zajištění (odborná způsobilost dodavatele), významným hlediskem je estetické působení (které je u spojů bez svorníků jistě příznivější) a případně výše nákladů na opravu. Jiná argumentace, odvolávající se například na „konstrukční nebo památkovou nevhodnost“ kombinace dřevěných prvků a ocelových spojovacích prostředků, je, jak dokládají předchozí úvahy, nepodložená.
Ve většině případů není nutné a ani možné předstírat, že oprava nebyla provedena v současné době. Přesto by opravy památkových dřevěných konstrukcí měly být koncipovány tak, aby nebyly příliš nápadné.
Uvádíme proto některé zkušenosti z oprav dřevěných konstrukcí, které nejsou součástí expozic nebo přístupných interiérů (doporučené zásady platí především pro krovy):
- pro nastavení prvku musí být použito dřevo stejného profilu,
- při nastavování tesaného dřeva dřevem řezaným je vhodné povrch nového dřeva přebrousit nebo ručně přihoblovat,
- nevhodné je přesekání řezaného dřeva – vzhled tesaného dřeva nelze tímto způsobem napodobit,
- v tradičních spojích (například nastavení pozednice) je možné použít dřevěné kolíky,
- použití dřevěných kolíků v netradičních spojích (nastavení silně namáhaných trámů) nepřispívá ke zvýšení autentického charakteru konstrukce,
- není důvod, aby ve spojích namáhaných ohybem a tahem nebyly užity ocelové svorníky (patří k tradičním způsobům oprav),
- nezbytné užití ocelových spojovacích prostředků není nutné maskovat (například zapouštěním do dřeva),
- soudobé spojovací prostředky (například různé typy vrutů) budou naopak v budoucnu dobrým datovacím prostředkem,
- pro nátěry dnešních ocelových prvků doporučujeme šedou barvu, která je nejméně nápadná,
- nátěry historických železných prvků nejsou vždy nutné, často postačí ošetření bezoplachovým odrezovačem,
- oprava musí kromě samozřejmých požadavků technických vyhovovat estetickým nárokům (umístění spojů a rozmístění spojovacích prvků),
- nedoporučujeme nové dřevo patinovat,
- nedoporučujeme barvit nátěry pro preventivní ochranu dřeva.
Publikováno ve sborníku seminářů STOP Zpravodaj 2/2021. Redakčně upraveno a kráceno. Přidána obrazová dokumentace.
Použitá literatura:
- Metodika ochrany dřeva, NPÚ, Praha, 2000.
- Principy péče o lidové stavby, SÚPP, Praha, 1999.
- Kvalitní řemeslnická práce při obnově podstávkových domů, sešity: Metodika kurzu, Kamnářství,
Klempířství, Kovářské řemeslo, Opravy (restaurování) kamenných prvků, Pokrývání, Tesařství
a truhlářství, Základy, Zednictví a hliněné omítky; Frýdlantsko, z. s., a MAS Frýdlantsko, z. s., 2015. - PEŠTA, Jan: Rekonstrukce roubených staveb, Grada Publishing, 2020.
- REINPRECHT, Ladislav: Ochrana dreva a kompozitov, Technická univerzita vo Zvolene, 1994.
- ŽÁK, Jaroslav; REINPRECHT, Ladislav: Ochrana dřeva ve stavbě, ABF, Praha, 1998.
- ŽÁK, Jaroslav: Zpracování dřeva, materiály pro 1. ročník SOU, Informatorium, Praha, 2000.
Sdílet / hodnotit tento článek