„Je to zvláštní místo, se silnou atmosférou,“ vypráví architekt. „Může se zdát zvláštní, proč by tu někdo chtěl přestat bydlet.“ Kdysi, a nebylo to zase tak dávno, se tomuto místu říkalo Ermida. A bylo vesnicí. Prý velmi malebnou zaplněnou malými a útulnými domky. Mohly si dovolit být malé, protože klima je tu vlídné a vlahé. Čas obyvatelé mohli trávit raději venku, protože měli i výhled na řeku Douro.
Řeku, která je jedním z nejdůležitějších říčním toků ve Španělsku i Portugalsku. V první zemi pramení a protéká jí, sbírá sílu na soutocích. A v druhé zemi pak směřuje ke svému ústí v moři. V obou je pak páteří regionálního zemědělství. Slouží k závlahám, přečerpávání. Proto ji také postupně přetvořily jezy, nádrže, přehrady.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
Jedna taková, vodní nádrž Carrapatelo, vznikla i pod Ermida. A zapříčinila zánik vesnice. Většina z těch malebných domů totiž zmizela pod hladinou. Vysídlit se odtud ale museli prakticky všichni. To proto, že taková jsou v Portugalsku pravidla. U vodního rezervoáru existuje ochranná padesátimetrová zóna, pásmo, v němž se nesmí ani stavět, ani bydlet.
Čára nakreslená v mapě
Rozhodnutí o stavbě přehrady Carrapatelo bylo schváleno v roce 1964, aniž by někoho mimo obyvatele k zaplavení připravovaného údolí zásadně zajímalo. Voda byla přednější. A po dohotovení šedesát metrů vysoké hráze, k němuž došlo o osm let později, jí tu bylo víc než dost. Ne tedy na věčnost. Vysoké teploty úpalných veder a sucho bylo vždy na Pyrenejském realitou, ale ta se v průběhu 70. let začala přiostřovat.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
Patrně v tom svou roli sehrálo i stále intenzivnější využívání řeky Douro jako zdroje závlahové vody, ve Španělsku i v Portugalsku. Hladina se tak v Carrapatelo už nikdy neudržela v té výši, jako po svém prvním naplnění. Břehová čára tu silně kolísá. Ve výrazném rozptylu, to ano, ale s jasně patrnou tendencí ke stále menší výšce hladiny. Ukázalo se, že původní ambice vodního rezervoáru se nenaplňují, a že přinejmenším část Ermida byla vystěhována zbytečně.
Architekt Carlos Castanheira byl v roce 2019 osloven klienty, potomky obyvatel vesnice Ermida, aby zhodnotil část takového nezaplaveného pozemku – mimo ochranou zónu – na břehu přehrady. Místo patřilo rodičům jednoho z klientů, a ve své podobě ruiny stále ještě připomínala jeho rodný dům. Byť tedy jen v obvodu silných kamenných zdí.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
Šlo o dva sousedící objekty. Někdejší obytné stavení rodinného domu, a k němu přiléhajícího zemědělského objektu. Chléva se sýpkou. Z obou teď mělo kompletní rekonstrukcí vzniknout nové rodinné bydlení. Ovšem řešení stavebního povolení po zpracování návrhu bylo poměrně kuriózní, a připomínalo spíš legendární bitvu s větrnými mlýny. Což je mimochodem příběh, který se podle Cervantesovi knihy odehrál vlastně jen nedaleko odtud.
Na hranici. A za hranicí
Formálně šlo o to, že ona padesátimetrová nepřekročitelný ochranná hranice je vykreslena v mapách od břehové čáry vodní nádrže, za stavu v roce 1972. Ale v tomto formátu už dávno neodpovídá realitě, vodní hladina i břehová čára jsou – a do dalších suchých desetiletí budou – o hodně níž. Pozemek s ruinou někdejšího stavení tato arbitrážní linie dělila na půlku.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
V podstatě bez komplikací umožňovala stavbu rodinného domu na místě někdejšího stavení, ale už neschvalovala stavební kompletní úpravu objektu dalšího objektu, který byl jen přes malý dvůr vedle. Přesněji tedy: „Čára nakreslená na papíře, jak nám řekli, kousne do okapu dolního domu. Ta je v chráněném území, byť v troskách,“ popisuje Castanheira.
Rozdíl v tom, kde se může a nemůže stavět – podržte se – činil půl metru. Nižší objekt by po úpravě a svém obnovení v původních dimenzích (i to je tu zákonem vyžadováno), sahal na úroveň 49,5 metru. A znovu, nikoho by nejspíš nedeptalo rozumné a opodstatněné opatření, které zamezuje stavbám v ochranném padesátimetrovém pásmu vodní nádrže. Ale tady ta vodní hladina a břehová čára stála už padesát let níž.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
Carlos Castanheira tedy v rámci jednoho uceleného projektového záměru musel řešit dva legislativní procesy. Jeden – nazval jej na počest zaniklé vesnice Horní Ermida – byl naprosto bezproblémový, až fádní. Ten druhý, Dolní Ermida, byl nefalšovaným byrokratickým peklem. „Je zvláštní, jak dům, stojící 55 metrů od rigorózně narýsované čáry ve staré mapě je nezatížen administrativou, ve srovnání s domem, který od té samé čáry stojí 49,5 metrů,“ vypráví architekt.
Plánování je základ
Pochopitelně, že by ten zlovolný padesáticentimetrový cíp nejraději z plánů vynechal. Ale nemohl. Dolní Ermida totiž stála na hraně terasy svahu. Vystavěná byla na základech zpevněné a kamenem vyskládané stěny, upínala k ní svou nosnou obvodovou zeď. U Dolní Ermidy se musely vyřešit problémy s vlhkostí, se svodem vody, zajištěním stability svahu.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
„Musely se tu obnovit stěny, položit nové dřevěné konstrukce podlahy, nové zdi a střechy,“ vysvětluje Castanheira. A to znamenalo pohyb a stavební zásahy za povolenou padesátimetrovou hranicí. Ve snech jej trápily noční můry o úřednících, kteří s pomocí šuplery přeměřují milimetry vzdáleností. Ve své bitvě nakonec uspěl, díky hrstce osvícených úředníků se stavebního povolení nakonec domohl. Ale to martyrium jej prý silně poznamenalo.
Stavební řešení po zapevnění objektů už nebylo tak překvapivé, ale bitvy vedené před schválením projektu. „Zajistili jsme to, co existovalo, zasáhli jsme, kde bylo třeba – aniž bychom změnili morfologii starého domu,“ vysvětluje architekt. „Znovu jsme zavedli dřevostavby. Tu a tam jsme riskli, že uděláme velkorysejší otvory. S výhledem na řeku.“
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
V přízemí se nachází kuchyně a obývací pokoj, nahoře je ložnice a koupelna. Objem zůstává tak, jak byl. Materiály jsou stejné, kromě střešní krytiny. Ve stojatém drážkování je dnes místo hrubých pálených tašek zasazen zinek. Lépe se přizpůsobuje kroucené geometrii střech a poskytuje kvalitu.
Materiálově tu vyniká původní žula, která je v interiéru překryta březovou překližkou. Podlahy uvnitř i venku byly vydlážděny pestrobarevnou břidlicí. Rekonstrukce zříceniny znamenala zavedení služeb, které tu před padesáti lety chyběly, ale dnes jsou nezbytné. Nyní se tu už dá bydlet. Než třeba někoho zase napadne vykreslit do mapy nějakou další nepřekročitelnou čáru.
Foto: Fernando Guerra, FG + SG
Údaje o projektu
| Název projektu: | Ermida House |
| Typ projektu: | komplexní rekonstrukce, rodinný dům |
| Architektonické studio: | Carlos Castanheira |
| Lokalizace: | Ermida, Oliveira do Douro, Portugalsko |
| Vedoucí architekt: | Carlos Castanheira |
| Koordinátor projektu: | Isabel Carvalho |
| Spolupráce: | Catarina Araújo, Filipa Guedes, Sara Cabral, Mariana Mendes, Susana Oliveira, Rita Cabral |
| Konzultace: | Mário Oliveira |
| Strukturální inženýring, hydraulika: | João Almeirante |
| Dodavatel stavby: | Aloísio Pinto Unipessoal, Lda |
| Tesařské práce: | Risco Próprio, Lda |
| Klient: | soukromá osoba |
| Užitná plocha: | 228 m2 |
| Zahájení projektové fáze: | 2019 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2021 |
Sdílet / hodnotit tento článek