Začneme bolavou otázkou. Co dělali lidé nemocní plicní tuberkulózou před objevem penicilinu a očkování? Odpověď není složitá. Umírali. Někteří rychleji – to ti, u nichž nemoc přešla do formy s akutním průběhem – a jiní pomaleji. Ve výsledku ale nakonec všichni. I z tuberkulózy bylo možné uzdravit se, ale prodělaná choroba délku dožití pacienta významně zkrátila. Ne nadarmo se o tuberkulóze hovořilo jako o nemoci, která užírá lidi zevnitř.
Okénko naděje se otevíralo pro ty, kteří si mohli dovolit o sebe nechat pečovat. Ti, u nichž přešla nemoc do latentní fáze, si totiž mohli život prodloužit například tím, že pravidelně trávili čas v tzv. plicních sanatoriích. Ta v terapii závažného onemocnění skutečně pomáhala, dávala oslabenému organismu ty nejlepší podmínky pro regeneraci. Jak? Tím hlavním kouzlem plicních sanatorií bylo čerstvé a ne-vlhké povětří. Švýcaři a po nich Rakušané to ještě trochu rozvedli, a své sanatoře budovali na kopcích v jehličnatých lesích. Ty z jehličí uvolňované vonné silice působily na zdraví nemocných prospěšně. A přesně tenhle model pak zkopírovalo i plicní sanatorium z řecké Arcadie.
Jmenovalo se Manna – jednak podle zázračného nápoje bohů z Olympu, ale také proto, že mana znamená matka. To na počest jedné ze svých zakladatelek zařízení, Anny Papadopoulou. Ta totiž byla nazývána Matkou vojáků. Tuberkulóza, bílá nemoc, je totiž poměrně dost nakažlivá. Její plicní formy se šíří kapénkovou infekcí. Takže když například onemocněl jeden z vojáků v zákopu, brzy se choroba přenesla na celý oddíl. Řečtí vojáci pak mohli jen čekat na smrt v izolaci karantény. Anebo, to byla právě ta velká změna, na servis nového sanatoria v Arcadii.
Minulost, ve které lze bydlet. Kamenný dům odkazuje na minulost, cítit ale budete současný komfort
přečíst článekLéčba zdravým prostředím
To těžilo z těch osvědčených faktorů terapie – čerstvého vzduchu ve vyšších nadmořských výškách, těsného sousedství hustého lesa, bohaté a energii doplňující stravy. Takže se tu ve srovnání s ne-léčbou a karanténami méně umíralo. A po válečných letech se, pro tu svou nebývalou úspěšnost léčby, stalo významným zdravotnickým zařízením, vyhledávaným nemocnými v rámci celé Evropy. Manna stavebně i procesně inovovala, stala se majákem naděje. Soustředila se na závažné i neakutní formy nemoci, sloužila i astmatikům. A fungovala perfektně, až do roku 1938.
Její úspěšnou etapu zakončila lavina událostí, kterým se vzdorovat nedalo. Vypukla druhá světová válka, například. A spolu s ní se také, paradoxně, rozšířil objev antibiotik, penicilinu. Díky ní už léčba formou terapie v sanatoriu zkrátka nebyla potřebná. Se sanatoriem Manna to pak šlo z kopce. Nejprve byla pro svou lůžkovou kapacitu vojenským lazaretem, kde končili vojáci ranění v celé Malé Asii nebo Anatolii. Sloužila chvíli jako kasárna, štáb. Aby ve finále zůstala ruinou. S velkým potenciálem, ale bez dalšího využití.
V horách a lesích izolovaný, obtížně dostupný komplex, byl příliš velkým soustem pro „investory“. A když konečně začalo Řecko rozvíjet svůj potenciál cestovního ruchu, byly v trendu jednoznačně pobyty u moře, nikoliv v řeckých horách. Navíc se šeptalo, že uvnitř straší. Těch úmrtí pacientů, v letech předválečných i válečných, přeci jen ty stěny objektu pamatovaly mnoho. Manna tedy byla odsouzena k zániku. V následujících letech – po četných mnoha vloupáních, požáru, chátrání a propadu části střechy – se jen čekalo na to, až si ji definitivně vezme les, jemuž svými silnými kamennými zdi vzdorovala.
Návrat starých dobrých časů
Je zvláštní hovořit o „vdechnutí nového života“ u objektu, jehož posláním bylo tu sílu dechu lidem navracet. Ale rozpad a zkáza, užírání objektu zvenčí i zevnitř, se nakonec podařilo zastavit. Podobně zázračně, jako kdysi sanatorium vstupovalo do lidských existencí. Před pěti lety se totiž objevil investor, který celou tu ruinu a okolní pozemky odkoupil. Jednak proto, aby uchoval ten ne zrovna bezcenný kousek historie řecké Arcadie. Ale také proto, aby ten areál přestavěl na nový stylový hotel. Ubytovací zařízení, sloužící teď už zdravým hostům.
Cellularium - interiéry Institutu přírodní medicíny pracují s barvou jako ukazatelem teploty
přečíst článek„Podstatné tu bylo místo a jeho historie,“ udávají architekti z ateliéru K-Studio, kteří byli pověřeni zpracováním záchovného návrhu. „Chtěli jsme vycházet z moderních definic pohostinnosti, wellness a přitom podpořit ten rozměr minulosti.“ A doplňují, že odlehlé místo a nedotčené přírodní prostředí v kombinaci s emblematickou architekturou ztracené éry je hluboce inspirovaly k převedení objektu směrem k optimistickému pojetí.
Pro architekty bylo přinejmenším nelehké překlenout stoletou propast ne-údržby stavby, bez obětování původní identity budovy. Rozhodli se ale přidržet těch starobylých kořenů, a koncept projektu rozvíjeli ve dvou liniích jako záchovy vnější struktury a úpravy interiérů v téměř původní obálce.
Interiér je zajímavý tím, že v trochu uzpůsobeném provedení evokuje minulé využití. Recepce zůstala prakticky beze změny, stylový dřevěný bar tak malinko připomíná lékárnu, společenskou místnost se slunečními lázněmi teď architekti proměnili na jídelnu s otevřenou kuchyní. Novinkou je pak přístavba na spodní úrovni, která obsahuje všechny wellness zóny, od posilovny po různá lázeňská zařízení.
Přesouvání materiálových zásob
Pokud jde o pokoje – je jich tu dohromady dvaatřicet – dominují jim podlahy s dlážděním a mramorem, a často se v nich pracuje s předěly mřížkovaných zástěn. Ty neubírají místo a nebrání prostupu světla, přesto prostor uvnitř místností zdařile člení. Pomáhají v pokojích organizovat a definovat dílčí oblasti pro spánek, koupání, oblékání. Působí to trochu starosvětsky, ale takový je záměr. Ono mřížkování až mřížování je typickým vzorem, zděděným z minulosti. Neevokuje to však pocit, že jste zavření ve vězení (nebo v sanatoriu), ale spíš pocit bezpečí.
Prošla tudy trojská válka i Benátčani. Dům v zátoce měl minulost, architekti mu dali budoucnost
přečíst článekKomplexně oživit interiér by bylo nesmírně nákladné, kdyby k tomu architekti nepřistupovali ekonomicky. Pečlivě rozlišovali části, které by bylo možné renovovat, a jiné nahrazovaly z místních zdrojů. Příkladem té úspornosti v plánování mohou být dřevěné obklady z kaštanového dřeva, které ale pochází přímo z okolního lesa. Mimořádná péče byla věnována „udržování a přeměně“ zásob materiálu. Masivní kámen či trámoví mohlo být využito v jiných konfiguracích, mříže mohly být přesunuty anebo překovány.
Manna se tak výrazně neproměnila, existující jen přesouvala z místa na místo. Díky tomu ale uchovala svého ducha, a dnes působí dojmem nadčasového útočiště, kde, jak podotýkají architekti: „Se člověk snadno ztratí, aby znovu našel sám sebe.“
Údaje o projektu
| Název projektu: | Manna Hotel |
| Typ projektu: | rekonstrukce, renovace, refubrishment |
| Architektonické studio: | K-Studio |
| Lokalizace: | Arkádie, Peloponés, Řecko |
| Vedoucí architekti: | Nikos Kanoglou, Joanna Burtenshaw |
| Spolupráce: | CS Architecture |
| Konzultace: | Diane Alexandre |
| Technický design: | MONOGON |
| Projektový tým: | Giorgos Mitrogiorgis, Fay Mylona, Marina Leventaki, Vasilis Eleftheriadis, Argyris Mavronikolas, Glykeria Gkougkoudi, Ilias Pitsios, Antonis Tzortzis, Natassa Kallou, Natali Markantonatou |
| Hlavní dodavatel stavby: | CT Construction |
| Klient: | soukromý investor |
| Rok dokončení (finalizace): | 2023 |
| Užitná plocha: | 2 982 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek