Olympijské hry v Paříži byly započaty. Připravit zázemí pro tak velkou a ostře sledovanou akci je skutečně náročný počin. Nejde jen o vykolíkování tratí, nestačí jen mít dostatek medailí pro všechny kategorie a v přehrávači seřazené všechny hymny účastnických států. V principu jde sice o zavedenou sportovní událost, ale i ta zdánlivě neviditelná výplň okolo hraje podstatnou roli a rozhoduje o úrovni celého podniku.
Kvůli ní může celá realizace být oslavou světového sportu, národní reklamou a vzpruhou pro regionální ekonomiku a cestovní ruch. Ale klidně to může skončit pořádným fiaskem. Za poslední dekády je známo víc než dost příkladů, kdy organizátoři neustáli praktické maličkosti – ubytování, přepravu atletů na závodiště, bezpečnost sportovců – a tím výsledný dojem z olympiády přinejmenším pokazili. Tohle by teď ve Francii rozhodně podcenit nechtěli. Proto také na přípravě nepřetržitě pracuje mnoha-tisícihlavý realizační tým, jehož součástí je i Dominique Perrault.
Perrault není zasloužilý sportovec ani koordinátor mezinárodních sportovních akcí, ale uznávaný architekt. A ve francouzském realizačním týmu je odpovědný za tzv. Sektor E.
Vesnička? Ne, město ve městě
Jde o jeden ze stavebně nejambicióznějších projektů Olympijských her v Paříži, který se hal, stadionů a závodišť přímo netýká, ale je organizačně zásadní. Nejde o nic menšího, než výstavbu dočasného ubytování pro sportovce, pětinu z 2 500 domů olympijské vesničky.
Areál má ležet na pravém břehu řeky Seiny, mezi Cité du Cinéma a the Vieux Saint-Ouen. A má nést – respektive nese – název Les Belvédères. Proč to opatrné našlapování? Co je na Sektoru E tak komplikovaného? Především to, že se nestaví na zelené louce, jako někde v Soči nebo Pekingu. Ale v již existující zastavěné čtvrti, na štědře disponované, ale přesto jasně okolní zástavbou vymezené parcele. Okolní stavební celky, převážně jde o administrativní budovy a objekty smíšeného využití, tu dosahují průměrně desetipatrové výšky.
Takže onen Sektor E není ani tak vesničkou s malinkými domečky – bungalovy, jako spíše pozemky s věžáky. Který měl stavebně odpovídat okolní zástavbě i dalším sektorům olympijského zázemí. Na něm – jeho návrhu, přípravě a realizaci - se pod podílelo celkem sedm architektonických studií. A museli spolupracovat tak, aby vytvořili skutečně soudržný a vizuálně přitažlivý celek. Celek přitom obnáší pětici takových pozemků pokrytých devatenácti věžáky.
Ujednocení ve výrazu jim měly dodat podobné materiály, barevné tóny fasád i shodný konstrukční jazyk. Který odráží to, že to není vesnička, ale město. Metropole. Tomu nahrává i průmyslové pojetí staveb i užitých „industriálních“ barev. Určujícím rysem jsou tu trámy, sloupky, sklo. Opakující se vzorce uspořádání, které nevytváří panelák, ale přesto mu je v mnoha stavebních ohledech replikováním postupů podobný.
Tady si to už ovšem zaslouží odbočku. A ne jednu. Olympijské hry by z principu svého fungování měly stát nad politikou, ale to neznamená, že by neměly nést nějaké širší poselství. A ve Francii, která z hlediska staveb a architektury naplno šlápla do udržitelnosti a ekologie, to poselství o ekologickém stavitelství chce předat celému světu.
Jak učinit olympiádu udržitelnější?
Což je trochu paradox, protože olympijská centra a vesničky sportovců většinou přidanou hodnotu udržitelnosti nenesou, bývají to zoufalé jednorázovky, u kterých se košatě slibuje, že rozhodně budou dál využívány, ale často tomu tak není.
Les Belvédères mají být jiné v tom, že až odtud odkráčí sportovci – s medailemi nebo bez nich – ty sektory projdou stavební úpravou. A stanou se normálními městskými byty. Minimálně to platí pro Perraultův Sektor E, v němž je možné snadnou výměnu nenosných prvků a přeměnit zázemí pro sportovce na rodinné byty. A v přízemí pak budou upřednostněny místní obchody a řemeslnická studia, které budou nabízet atraktivní sortiment produktů a služeb v souladu s těmi, které se nacházejí v Vieux Saint-Ouen.
Paříž má zkrátka „víc než jeden plán“ a navazující alternativní využití olympijských objektů připravovala ještě před vlastním podáním návrhů. Proto je také jádrem celého projektu reverzibilita, jistá zvratnost, proměnlivost. Která podtrhuje to, že v Paříži umí nejen rychle v případě vybudovat celou čtvrť s bydlením pro sportovce, ale že se též umí postarat o řešení vlastní bytové krize. A že umí pro vlastní město vybudovat odkaz živé, vysoce kvalitní čtvrti. Ať už z hlediska využití a architektonické identity. Což je, minimálně v porovnání s předchozími pořadateli olympiád, přinejmenším mile neočekávané.
Kritiky – bojovníky za klima – by jen tohle samozřejmě neuklidnilo.
Ale další charakteristiky staveb v Sektoru E by už mohly. Třeba to, že Perraultem navrhovaná (a nyní již stojící) šestatřicet metrů vysoká struktura je cele postavená ze dřeva. Propočtem uhlíkové bilance pak slušně vyniká, protože na jednom metru čtverečním užitné plochy vydala jen asi 700 kg oxidu uhličitého (oproti 1 500 kilogramům, které jsou pro městské stavby standardem). Je tedy minimálně jednou tak lepší.
Stavba s širším využitím
Areál Sektoru E doplňuje infrastruktura z nízkouhlíkového betonu, poskytuje přirozeně osvětlená oboustranná parkovací stání pro rozšíření programů v přízemí, dále sloupkovou a trámovou nástavbu z masivního dřeva. A prefabrikované podlahy z nízkouhlíkového betonu, vedoucí z přízemí až do šestého podlaží. Nejvyšší patro – s osmimetrovou světlou výškou a odhalenou dřevěnou konstrukcí – se pak večer rozsvítí a odhalí výhledy sportovní podívanou. A po sportovní akci se stane ateliérem.
Perrault neřešil jen udržitelnost materiálu a reverzibilitu stavby. Soustředil se i na energetický management. Počítá se tu s garantovanou pětinou energií, plynoucí na provoz z fotovoltaické elektrárny (očekávaný výkon je vyšší, ale těch 20 procent je v ročním průměru skutečně garantovaných). Budovy mají vynikající systém izolace, systém kontroly spotřeby energie a řízení vnitřního klimatu. A design stavby „nepřipouští více než 70 hodin nepohodlí během vln letních veder“. Těžko říct, jestli se to poslední dá považovat za klad, ale jiné projekty tuto vtělenou chybu zpravidla vůbec nepřiznávají.
Z architektonického hlediska je potěšující, jak se dřevostavby olympijského městečka vizuálně navazují na své okolí. Materiálnost, barva a textura obkladových dlaždic evokují zdivo okolních domů, a tím trochu křísí historickou průmyslovou architekturu místa. V podání objektů Sektoru E pak ještě zvýrazněnou použitím velkých skleněných rámů s dvojitou výškou.
Olympijské hry v Paříži se nezadržitelně blíží, a velké to nepochybně bude. Pro architekta Dominique Perraulta je ale podstatné, aby v Paříži zůstalo něco mimořádného i poté, co velké hry skončí.
Údaje o projektu
Název projektu: | Dům bez zahrady/House without garden |
Typ projektu: | reverzibilní konstrukce, zázemí pro olympioniky |
Architektonické studio: | DREAM |
Lokalizace: | Saint-Ouen-sur-Seine, Paříž, Francie |
Vedoucí architekit: | Dominique Perrault |
Projektový tým: | Julie Siol, Aurélia Petit, Giovanni Salvador |
Konzultace: | Simon Panhaleux, Marwa Ichibane |
Klient: | město Paříž |
Rok dokončení (finalizace): | 2024 |
Užitná plocha: | 15 000 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek