V této rovině totiž za ním stojí více 2500 realizací projektů, které možná neplní titulní strany profesních magazínů, ale skutečně mění životy obyčejných lidí k lepšímu. Ocenění Araveny je evidentně zlomovým bodem. Poslední udělená ocenění (Shigeru Ban v roce 2014, Frei Otto v roce 2015) totiž zdaleka nemířila na autory projektů, které bychom mohli z čistě uživatelského hlediska řadit mezi praktické. Pokud bychom měli citovat z rozhodnutí výběrové komise Pritzkerovy ceny: „Aravena je živoucím ztělesněním společensky vysoce angažovaného architekta, a na celé jeho práci je patrné dlouhodobé odhodlání bojovat za vyřešení globální krize bydlení, za lepší městské prostředí a kvalitu života sociálně nižších příjmových skupin.“
Je zapotřebí práce, ne jen řeči
Alejandro Aravena se narodil 22.6 1967 v Santiago de Chile, v Chile. V roce 1992 vystudoval architekturu na Universiád Católica de Chile a o dva roky později založil své vlastní architektonické studio AAA (Alejandro Aravena Architects). Svět začíná zvolna ohromovat až kolem roku 2001, po založení „Do-Tanku“ (významový opak think-tanku, je zapotřebí něco dělat, ne jen myslet) ELEMENTAL. Tady se spolu s kolegy zvučných jmen (například Gonzalo Arteaga, Juan Cerda, Victor Oddó a Diego Torres) soustředí na projekty, které adresně zasahují sociální a veřejné problémy. Jeho díla a návrhy řeší stejnou měrou bydlení, veřejný prostor, infrastrukturu a dopravu. Postupně se práce týmu ELEMENTAL prosazují za hranicemi, ve Spojených státech, Mexiku, Číně a Švýcarsku. Úplně novou kapitolu jeho tvůrčí činnosti spustilo doslova zemětřesení. Když v roce 2010 udeřily otřesy o síle 8,8 stupňů Richterovy škály na Chile, a město Constitucion zasáhla i následná vlna tsunami, je to právě Aravena a jeho tým, kdo je v rámci oživení mrtvého města přizván do řešitelského týmu.
Autor sedmi vynikajících knih o moderní architektuře, jež byly publikovány ve více než padesáti zemích, ředitel architektonické sekce Benátského bienále v roce2015/16, osoba spjatá s globálním summitem Rio+20 v roce 2012. Profesuru v oboru architektury získal na Harvardu (kde roku 2005 přednášel), stejně jako na univerzitě Architettura di Venezia a Londýnské škole ekonomiky. Zvláště zajímavé jsou jeho praktické studie, vypracované pro Londýnskou asociaci architektů, kde předložil řadu svých „radikálních“ závěrů. Ovšem radikálních ne ve smyslu extremismu, spíše snahy jít na kořen („radix“) problému. Své názory pak propagoval širší veřejnosti v rámci svého vystoupení v diskusním řetězci TEDtalk v roce 2014. Aravena je skutečně muž mnoha talentů. Pět let strávil prací pro výbor Pritzkerovy ceny, která jej poněkud nečekaně letos jmenovala vítězem. „Protože jsem pět let strávil prací ve výboru Pritzkerovy ceny, věděl jsem, kdo se tak zhruba pohybuje v hledáčku. Své jméno jsem rozhodně nečekal, a je to pro mě pořád trochu šok.“
Zdroj: elementalchile.cl - quinta-monroy
Aravena je člověkem, u nějž role architekta splývá s hlubokým pochopením společenských a humanitárních potřeb, a to se odráží v jeho zapáleném aktivismu, odborné tvorbě a praktickém designu. Pojďme se ale trochu podrobněji podívat na to, jaký problém to vlastně Aravena řeší.
Nebojte se pojmenovat skutečný problém
Počet obyvatel Jižní Ameriky se v současnosti blíží 400 milionům lidí. Konstatování, že je to přece „jen“ 6 % lidské populace ale plně nevystihuje jeden podstatný fakt. Až 80 % lidí zde žije ve městech. To vytváří vpravdě extrémní deficit dostupného bydlení. Až 110 milionů lidí tady proto žije v tom, co můžeme eufemicky nazývat „nouzovým bydlením“. Ve skutečnosti se ale jedná o slumy, typické jiho-americké favely, a s nimi spojenou sociální a ekonomickou situací, včetně značné kriminality. Takže? „Abychom dokázali patřičně zareagovat na růst měst latinské Americe i zbyktu světa v trendu, který do roku 2030 předpokládáme, bude zapotřebí vytvořit jedno město pro milion obyvatel týdně, s náklady na jednu bytovou jednotku nepřesahující 10 000 dolarů.“
Čím je problém komplexnější, tím jednodušší řešení vyžaduje
Architekti a plánovači tuto situaci (snad nevědomky) přehlíželi. Téma otevřel až Aravena, když Benátské architektonické bienále uvedl s podtitulem „Zprávy z fronty“. V tiskové zprávě pak referuje: „Konečně se už musíme přestat vymlouvat na to, čeho se nám nedostává a co nám chybí… a místo toho identifikovat nástroje, které můžeme při změně stávajícího stavu využít.“ Nekvalitní bydlení, odpady, nedostatek půdy, vody, čistých zdrojů energie, to jsou prý skutečná současná témata architektury. Aravena proto volá: „Je načase změnit úlohu architektury, a přetvořit celý její dialekt. Architektura má přestat být privilegiem vyvolených, ale cestou k dosažení rovnosti.“ Pochopitelně, že k takové výzvě přistupují kolegové Araveny po celém světě poněkud s odstupem. Přesto stávající laureát klade intenzivně zneklidňující otázky. „Žijeme ve světě posouvajících se paradigmat. V minulosti rostlo měřítko našich projektů do velikosti, ale kolik lidí s nimi ve skutečnosti přišlo do kontaktu? Svět je komplexní veličinou, a my musíme hledat prostá řešení komplikovaných problémů.“
Koleje St. Edward’s University, Austin, Texas. Zdroj: Studio Elemental, Alejadro Aravena
Moje filozofie? Zapojte do procesu komunitu
Základním úspěchem dobrého projektu je podle Araveny: „Začít s ním jak nejdál je to možné od vlastní architektury. Ptát se lidí, nahlédnout do života komunity, porozumět problému přímo na místě.“ A teprve pak se zvolna vracet k rýsovacímu prknu. Kolegy architekty přitom vůbec nešetří. „Vybudovali jsme si v rámci profese něco jako „selektivní naslouchání“. Máme svou vlastní řeč, které nikdo jiný než další architekt nerozumí. A proto neustále komunikujeme jen mezi sebou, a nezajímá nás svět mimo náš dialektický okruh. Našemu odbornému žargonu nerozumí ani lidé, pro které navrhujeme projekty. Je to uzavřený kruh hlubokého neporozumění.“ Dále pak dodává, že dosavadní pokusy o zapojení komunit do vlastního procesu plánování projektu selhávají v zásadním bodě: „Snažíme se lidi přesvědčit, aby si kladli tu samou otázku jako my. Jenže oni mají a znají své vlastní odpovědi. Z tohoto nepochopení pak vychází řada problémů. Není totiž nic horšího, než hledat správnou odpověď na špatně položenou otázku.“
Architekti se nikdy neučili správnou věc
„Prestižní univerzity selhávají ve vzdělávání budoucích architektů,“ tvrdí Aravena. „Nenaučí se tu totiž, jak nalézt řešení pro nastávající globální krizi bydlení.“ Nejrůznější jevy, ať už chudoba, růst populace, přírodní katastrofy a války prý vyvolají v dohledné době celosvětovou potřebu jedné miliardy domů. „Mých kolegů architektů je po světě více než milion. Čekal bych, že milion architektů vymyslí milion dobrých řešení nastávající situace. Zatím můžeme hovořit o jednotkách, což mi rozhodně nepřijde odpovídající investici do jejich vzdělání.“ I z tohoto důvodu zůstává Aravena vůči světovému dění skeptickým. „Není to skepticismus vycházející z nihilismu nebo cynismu, je to jenom o chladnokrevném posouzení faktů. A ty mi mnoho radosti nedávají. Architekti si prostě zatím neumí klást ty správné otázky.“
Sdílet / hodnotit tento článek