• ESTAV.cz
• Architektura
• Roubenku zachránili kombinací starého řemesla s novým

Prohlédnout fotogalerii15 fotografií

Co o problematice starých venkovských budov soudí Mihai Racu?

V současném kontextu nejen Rumunska je jedním ze zásadních témat venkovská architektura. Na jedné straně je tu otázka důležitosti zachování kulturních a tradičních hodnot, proti kterým však stojí pochopitelné požadavky na soudobou kulturu bydlení.

Komfort jako měřítko kvality?

„Máme tu skutečně letité stavby, které už svojí pouhou přítomností a setrvalou existencí na daném místě definují specifický charakter regionu. Nemůžeme na ně ale stále hledět jen jako na odkaz minulosti. V mnoha ohledech totiž skutečně nevyhovují ani těm elementárním základům komfortu obyvatelnosti,” popisuje problematiku živoucích skanzenů architekt Mihai Racu. Domy sroubené z trámů a postavené v předminulém století prostě nedisponují ústředním topením a vyhovující sanitární výbavou. Jenže prosté vnímání kontrastu mezi moderním, novým domem a „pohádkovým” stavením z venkova vede jen k dalšímu extrému. „Staré je zbytečně opouštěno pro nové, a to správné není. Tradiční venkovský dům je pak zjednodušeně vnímán jako pravý opak ideálního komfortu, tedy pokud možno unifikované městské vily z cihel či jiných moderních materiálů, s PVC okenními rámy, sádrokartonovými mezistěnami a polystyrenovou tepelnou izolací.”

Foto: Bogdan Pop, Mihai Racu, Calin Lada

Cihlové domy nejsou nutně výhra...

Racu jasně patrný rozdíl mezi starým a novým po stránce komfortu nepopírá, ale svou prací se snaží nalézt cestu pro život starého obydlí v moderním světě. Zapracováním moderních materiálů v rozumné míře totiž může zvednout kvalitu bydlení, aniž by starý objekt nutně přišel o svůj charakter. „Je to prostě jen dojmem posledních desetiletí, že dřevěné domy jsou méně hodnotné a nedostatečně kvalitní. Dřevo není o nic méně trvanlivým materiálem. To jen moderní cihlový dům ve městě je prezentován jako společensky příhodnější obydlí. K jeho získání je totiž zapotřebí z hlediska krátkodobých aspektů značné finanční úsilí, aniž by právě komfort byl tím hlavním důvodem.” Racu si mohl k doložení svých závěrů vybrat v Rumunsku z celé řady venkovských lokalit, ale kvůli osobnímu blízkému vztahu si vybral region historické župy Maramureš (u stejnojmenného rumunsko-ukrajinského hraničního pohoří).

...a na venkov nepatří

Byl tu ale ještě jeden podstatný důvod: právě tady jsou dřevěné roubené domy udržovány a osídleny, využívány ne pro potřeby historických skanzenů, ale pro život obyčejných lidí. A vedle těchto překrásných staveb se stále častěji objevují (anebo je přímo nahrazují) domy cihlové, povětšinou „pochybného architektonického stylu”. „Dokonce ani současné nařízení o zachování krajinného rázu lokality nereflektuje vývoj, a stavby které tu vznikají mají jen málo společného s tím, co se tu dříve nacházelo,” dodává Racu. Ten vidí v tomto trendu nebezpečí pro celou oblast. „Lidé tu chtějí stavět jen proto, že je tu venkov a krásná příroda. Chtějí mít dům uprostřed toho všeho, ale nemají zájem o to bydlet ve starém domě. Cihly a pálené tašky nahrazují otesávané trámy a štípané šindele.” Lze tedy najít průsečík mezi tradiční venkovskou architekturou a kvalitami moderního bydlení, byť na venkově? Odpověď naštěstí zní: „Ano.”

Foto: Bogdan Pop, Mihai Racu, Calin Lada

Cena za autenticitu

Racu nalezl zastání u mladého manželského páru z Kluže, kteří se rozhodli změnit svůj život ve městě v život na venkově. Oba manželé měli na své nové stálé venkovské bydlení specifické požadavky: jejich zaměstnání jim umožňuje pracovat z domu a rádi by bydleli blízko přírody. Jenže ani po letech hledání nebyli schopni najít dispozičně či lokalitou vyhovující řešení. S pomocí architekta (který prý byl z počátku trochu skeptický) ale připadli na zajímavý nápad: zakoupili starou roubenou chalupu z podhůří Maramureše, nechali ji trám po trámu rozebrat, a přemístit ve formě materiálu na příhodnou lokalitu ve Vultureni. Možnost stavět „staré na novém” přispěla k tomu, aby se celý objekt mohl proměnit dle konkrétních představ majitelů, a aby se prostorové detaily místností uzpůsobily přímo jejich přáním.

„Základní myšlenkou majitelů bylo zachování autenticity tradičního objektu. Přáli si, aby celý dům stále „vyprávěl příběh” předchozích staletí,” říká Racu. „Autenticita je něco, co si nekoupíte, co nevyrobíte. Proto se tu od začátku do konce pracovalo se starým dřevem, letitým materiálem a tradičními postupy.” Majitelé explicitně požadovali užití „tradičních” materiálů, proto tu narazíme izolaci z ovčí vlny či hliněné omítky. Jedním z mála „moderních prvků jsou” vícevrstvá izolační okna a technické prvky v zázemí.

Nová stavební lokalita ve Vultureni má rozlohu 32 hektarů (15 z toho je pokryto jehličnatým lesem). Budoucím záměrem zmíněného manželského páru je zachránit a přesunout ještě dva další takové domy, v nich vytvořit zázemí pro vybudování biofarmy. První přenesený dům má technické zázemí v suterénu (jednotku ústředního topení s rozvodem pro další dva plánované objekty), a je napojen na solární panely (instalované na louce o kus dál, poskytující elektřinu pro kompletní provoz). V přízemí se nachází obývací pokoj, toaleta, otevřená kuchyně a malá kancelář, která může být využívána také jako pokoj pro hosty. Střecha byla zachována v původním vysokém tvaru, což umožnilo vytvoření dvou úrovní podkroví. V každé úrovni se teď nachází oddělená ložnice s vlastním sociálním zařízením, a také široký společný prostor.

Foto: Bogdan Pop, Mihai Racu, Calin Lada

Práce mistrů starého řemesla

O rozebrání původní stavby v Maramureši se postarali místní tesaři (prý dokonce potomci těch, kteří roubenku kdysi stavěli), a po transportu materiálu na novou lokalitu u Vultureni se postarali o znovu-sestavení. Zajistili také výrobu nových šindelů, a opravili stávající provedení trámoví v podkroví. „Bylo přinejmenším příjemné sledovat hloubku jejich porozumění specifickým strukturálním problémům dřevěných staveb,” říká Racu. „Integrace historického i současného stavebního procesu byla dokonalá. Mohli jste vidět staré zkušené řemeslníky při práci, která je chloubou jejich kraje.” A samotná výsledná stavba pak slouží jako inspirace dalším generacím, architektů i řemeslníků. Dokazuje totiž, že i stará roubenka může být komfortním bydlením, a že tento druh historického objektu nemusí nutně padnout jen proto, aby na jeho místě vyrostla cihlová novostavba.

Projekt, který Racu s pomocí tesařů a venkovských řemeslníků, má významný regionální sociální dopad. Prakticky ukázal, že stará řemesla rozhodně do starého železa nepatří. Pokud by se zvýšil zájem o další rekonverze historických objektů (zatím po úspěchu objektu ve Vultureni to vypadá nadějně), přišli by se tesařští mistři „zpět do oběhu” a zájem o jejich práci by vzrůstal.

Foto: Bogdan Pop, Mihai Racu, Calin Lada

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata