Australané by se mohli cítit dotčení, ale přirovnávat klima a prostředí na předměstí Perthu k jiné planetě není optikou Středoevropana zase tak zcestné. Deštivé a chladné léto, které se tu s průměrnými 15°C přehoupne k teplejšímu podzimu, zimní a novoroční vedra s třicítkami, to vše nahlodává naše pojetí rozdělení ročních období. A místní podmínky? Byť je Perth hodnocen jako osmé nejlepší město k životu na Zemi, je pořád jen dvoumilionovým sídlem izolovaným ve skalnaté a neprostupné poušti. Rudé poušti.
Moduly prorůstající do krajiny
Není proto divu, že projektu rekonstrukce a rozšíření staršího domu na předměstí Perthu vetknula Mark Phillipsová (hlavní představitelka architektonického australského studia Maarch) lehce vědecko-fantastický podtitul „Life on MAARS“. Stavení, které pod jeho vedením podstoupilo zásadní úpravu vzhledu i vnitřního objemu, totiž doslova prorostlo do okolní krajiny. A to na podobném principu rozšiřování obytných prostor, jaký by rádi využili i experti z NASA pro budování terénních stanic na jiných planetách. Přistavením bočních modulů, šířících se z pevného jádra.,
Pevné jádro je v tomto případě zastoupeno existující obytnou budovou, malým domkem, který na lokalitě stojí od sedmdesátých let. Byl vytvořen jako prostorem skromné sídlo pro jediného obyvatele. Charakteristickým rysem tohoto stavení byl masivní betonový základ, přecházející do zvýšené vybetonované podlahy, a také stěny z pálených (hnědých) cihel. „Nebyl to úplně špatný dům,“ říká Dinelka Phillipsová. „Ve své podstatě nabízel dobré tepelně-izolační vlastnosti. Ale vypadal poněkud zvláštně, hrubě. A na obytných kvalitách mu nepřidávaly ani relativně nízké stropy.“
Dům, od kterého by se rodina nevešla
V roce 2016 přistoupili architekti ze studia Maarch na nabídku plošné rekonstrukce tohoto obydlí: změnil se totiž majitel. A jeho představa byla o světlejším, rozvolněném a dynamickém prostoru, který by byl více napojen na okolní prostředí. Chtěl tu žít se ženou a malým dítětem, novorozencem. „Z původní limitující kostry toho moc vytvořit nešlo, a tak se architektonické řešení omezilo na průnik nových obytných částí do terénu. Expanze nabrala směr do buše na severu a skalisek na jihu.“ Šlo o úpravy pokrývající čtyři desítky metrů čtverečních, ale celková proměna byla radikální.
„Podloží tu tvoří rostlá žulová skála, a tak se plošné hloubení základů jevilo jako zbytečně invazní a nákladné řešení,“ vysvětluje Phillipsová. Snesitelnější alternativou bylo vytvoření nosné konstrukce, fixované na betonových patkách, zasazených do podloží. Struktura přístavby je tak vyzvednuta nad terén, a celá spočívá v modulech ze skla, oceli a obkladového dřeva. Proniká do okolí jako parazitická houba, jako nepůvodní druh. A okolí je, alespoň na první pohled, nehostinné. „Jako na jiné planetě,“ dodává Phillipsová.
Kontrast mezi bezpečím a divočinou
Celostěnné prosklené plochy nabízí bezprostřední výhled na okolní vegetaci a skaliska v pozadí, a vytváří tak vztah mezi domem a krajinou. Vztah, který dříve neexistoval. Podtrhuje to i zastřešená terasa, která vytváří přechod mezi „bezpečným“ prostředím domu a okolní „divočinou“. „Nad ránem a večer jste tu obklopení ptačím zpěvem a hmyzem, ale jinak je pochopitelně ona divočina více dojmem než skutečností. Na parcelu navazují v mírném odstupu další domy, jen nestojí v přímém výhledu.“
Tento prvek zdánlivé izolace se architekti rozhodli podpořit a zachovat. Nově vytvořené průhledy a okna tedy nenabízí výhled na okolní zástavbu, a raději pracují se samotou. Světla z města jsou na obloze patrná jen zřídka. A když přijde mlha (na pouštích v příbřežním Perthu nic mimořádného), stává se House on Maars dočista odloučeným světem. „Vypadá to, jako že je sem odevšad daleko.“
Jistá cizorodost nové přístavby přitom harmonii s okolním prostředím nenarušuje. „Je to jako terárium naopak,“ vysvětluje Phillipsová. „V něm se obvykle snažíte vytvořit fragment přírodního prostředí, a oddělíte jej sklem od okolí. Tady je terárium obývané lidmi zasazeno do přírody, která fragment obyvatelného prostředí obklopuje.“ V tomto duchu je spraven také interiér, který sází na kontrast přímých geometrických linií s amorfními tvary „tam venku“.
A když bude hořet?
Designový nábytek je prací italské návrhářky Simone Meraldi, která se soustředila na omezení barevné palety. Světlé tóny kombinuje se šedivým laminátem a překližkou. Výrobce zakázkového nábytku, Nathan Day, pak upravil jednotlivé kousky detailním dispozicím. Projekt zohledňuje, aby byl celý průběh interiéru bezpečný a přehlédnutelný jediným pohledem. „Žena může v klidu vařit a sledovat, jak se její dítě batolí, bez strachu, že si ublíží,“ dodává Phillipsová.
Projekt Life on MAARS, realizovaný v roce 2017, musel z hlediska stavební legislativy řešit ještě jeden v Evropě nevídaný aspekt. Místo se totiž nachází v tzv. bushfire zone, oblasti s častým výskytem požárů. A tak musel architekt dokládat i přiměřenost stavby pro taková nečekaná rizika. Argumentací pro povolení stavby bylo to, že objekt je posunut níže do svahu (a není tak na hlavní trase případného požáru), a v rámci předběžných opatření musela být odstraněna část hořlavé vegetace v pásu okolo stavby.
Nejvíce komplikovaným rysem rekonstrukce byla snížená možnost přístupu. „I proto se odlehčená rámová konstrukce z prefabrikovaných dílů jevila jako nejschůdnější a praktické řešení,“ dodává Phillipsová.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Life on MAARS |
| Typ projektu: | rekonstrukce a rozšíření rodinného domu |
| Architektonické studio: | maarch |
| Lokalizace: | Perth, Austrálie |
| Vedoucí projektu: | Dinelka Phillips |
| Dodavatelé materiálu: | James Hardie, Laminex, AWS, Remson Steel |
| Klient: | soukromá osoba |
| Rok dokončení (finalizace): | 2017 |
Sdílet / hodnotit tento článek