Pokud se s ní chcete svést celou trasou, musíte v kupé z Moskvy do Vladivostoku překonat celkem deset časových pásem. Vychutnáte si je, protože na řadě úseků se dnes pohybujete stejným tempem, jako před sto lety, a to rychlostí 30 km/h. Naštěstí to jinde jede o poznání rychleji, a tak už nemusíte strávit ve vlaku 4 týdny, jako kdysi. Podle stávajícího jízdního řádu se to dá stihnout za šest dní a jednu hodinu. Zpoždění a komplikace na trase se ale, zvláště v zimním období, očekávají a nejsou překvapivá. A co jste možná ještě o ambiciózní stavbě největší železnice světa nevěděli?
Pohnutá historie i komplikace při stavbě
Když v roce 1891 car Alexandr III. tento velkolepý stavební záměr vyhlásil, vypadalo to na absolutní debakl. Za prvních třináct let se postavila jen menší část tratě, a i ten vysál státní pokladnu až ke dnu. Bylo zapotřebí vypsat nové daně, zajistit zahraniční půjčky (což do té doby nebylo v Rusku zvykem) a dotisknout další rubly. Země za Uralem se tak poprvé ve větší míře musela otevřít zahraničním bankovním domům. Dělníci zatím během stavby zažívali útrapy ne nepodobné kolonistům amerického západu: divoká zvířata, nepřátelští domorodci, banditi. A samozřejmě, v zimě extrémně mrazivé teploty.
Parcelování stavebních úseků byla pro prospektory noční můra: bažiny, nekonečné lesy, hory v okolí Bajkalu. Původně museli u jezera cestující přesedat na přívoz, než bylo dokončeno 33 tunelů a více než stovka viaduktů. Pak už to šlo rychle. Vlastně, až příliš rychle. Normované tempo 600 kilometrů kolejí ročně znamenalo, že jen zřídka někdo skutečně otestoval sjízdnost tratě. Poruchy, dílem způsobené klimatem, byly na denním pořádku. Docházelo i k zásadním proměnám vedení trasy.
Vypadlo například Mandžusko, kde by se stavělo na půdě pronajaté Čínou. Ambice Moskvy dosáhnout na dálný východ narážely na rozpínavost japonského císařství, a tak padlo rozhodnutí vést tuto část raději na „bezpečném“ (ale o poznání studenějším) úseku za Amurem. Jinak po své délce překračuje 89 velkých měst a ne méně než 16 velkých řek: k výhledům se nabízí Volha, Vjatka, Kama, Tobol, Irtyš, Ob, Tom, Čulym, Jenisej, Oka, Selenga, Zeja, Bureja, Chor a Ussuri.
Levná pracovní síla posílaná na Sibiř
Stavební činnost si vyžádala ohromné množství pracovní síly, které se citelně nedostávalo. A tak byli „na Sibiř“ sváženi trestanci z věznic v celé zemi. Pozitivní bylo, že tahle forma galejí snížila kriminalitu a hlavně recidivu propuštěných. Fungovalo to podobně, jako Britům a Francouzům zaoceánské trestanecké kolonie. Model nucených prací a gulagů na Sibiři se „osvědčil v praxi“, a Rusové si na něj později, v ne-carských časech, ještě vzpomenou.
Transsibiřskou magistrálou ročně projede kolem 20 000 kontejnerů, a vlaky tu dosahují hmotnosti až 6000 tun. Její kompletní elektrifikaci se podařilo zrealizovat až po 73 letech. Stavitelům asi došel zápal.
Sdílet / hodnotit tento článek