Totem totalit
Villa Heike, objekt, stojící na berlínské Freienwalder Straße, je totiž dokonalým betonovým totemem totalit minulého století. A architekt Christof Schubert se předvedl v té nejlepší formě, když dokázal během rekonstrukčních prací současně zachovat působivou monumentalitu stavby, vrátit jí krásu i nový smysl existence, aniž by opomenul onu lehce ponurou atmosféru, která se nad tímto uličním solitérem vznáší. Řešit tento objekt v současnosti totiž bude vždy znamenat i připomenutí jeho vzniku a paměti, jež ve svých silných zdech nese. A nebyly to vždy zrovna hezké vzpomínky.
Dům pana továrníka
Vznik Villy Heike je neodlučně spjat s pruským továrníkem Richardem Heikem. Ten se na počátku 20. století etabloval v potravinářském průmyslu, a za svou doménu si vybral konzervované potraviny. Jeho byznys utěšeně vzkvétal, a proto se rozhodl usadit své závody do berlínské čtvrti Hohenschönhausen. V těsném sousedství průmyslových jatek, koželužen a ledáren. Bylo to praktické. Svou rozrůstající se fabriku pak, jak bývalo zvykem, doplnil o své soukromé sídlo, které současně sloužilo jako administrativní zázemí celého provozu.
Stavba, kterou si jako sídlo firmy i své rodiny vyvolil, byla skutečně majestátní a reprezentovala movitost majitele. Kombinuje v sobě 9,5 metrů vysoké vstupní průčelí, podepřené dórskými chrámovými sloupy, obří vestibul i širokou terasu balkónu v patře (kde sídlila jeho rodina), odkud mohl shlížet na vlastní továrnu. Stavělo se tu takříkajíc na věčnost, s tehdy ještě nezažitou novinkou – vnějším betonovým skeletem. Čtyřpatrová vila díky tomu vypadala jako nedobytná tvrz, stylem se řadící někam mezi brutalismus a bauhaus.
Betonový útes zeleného ostrova
Tuto její tuhou a nevlídnou skořápku pak zjemňoval a polidšťoval park, na kterém si dal pan továrník skutečně záležet. S využitím vyhřívaného skleníku a rozsáhlé zimní zahrady jej totiž celý zaplnil teplomilnými stromy, keři a především palmami. Představit si tuto romantickou kulisu tropické vegetace, zasazené do rámu dýmu z továrních komínů a bučení krav zavážených na porážku, vyžaduje nápor na fantazii. Poklidný ostrůvek zeleně, který je obklopen šedí sazí a popela?
Dispozičně pak byl interiér sídla rozdělen do přízemí s ukázkovou podnikovou prodejnou (byly tu nejen hotové konzervy, ale i ukázky strojní mechanizace) dvou pater kanceláří expedičních oddělení a účtáren, završený ateliérovým bytem, apartmánem o rozloze 340 metrů čtverečních. Tady, v chladu betonové skořápky, žil sám továrník Heike, s ženou, pěti dětmi a služebnictvem. Ve 30. a 40. letech tu bylo živo. Konzervárny totiž začaly svým artiklem zásobovat frontové vojáky. Část zahrady byla zrekvírována, a vyrostly na ní místo palem baráky pro nuceně nasazené dělníky.
Nepobyli tu dlouho. Brzy je a programy Nationalsozialistische Volkswohlfahrt, tedy Národní socialistická lidové péče, nahradili sovětští váleční zajatci a ještě o něco ostřejší dozorci, v černých uniformách. Okolí Villa Heike se stalo nehezkým lágrem, který z pracovní síly vytloukal poslední zbytky života. Z doložených 4200 jich tu tisícovka v nelidských podmínkách, na dohled stavby připomínající pomník, dodýchala. Domu se vyhnulo bombardování i ofenzivy dělostřelectva, původní majitel ale příchod sovětských vojáků nepřežil.
Nářky vězněných i šeptaná tajemství
Teď už řádně zlověstná stavba se zdemolovaným okolím žila dál svým ponurým životem. Jako první se v jejích zdech usadili důstojníci sovětské rozvědky, NKVD. A na její hluboké sklepení, které bylo rozděleno do 60 čtvercových cel, dočasní obyvatelé určitě rádi nevzpomínají. Pokud jsou tedy ještě naživu. Tehdy se zdejší vězení nazývalo, kvůli praktikám vyslýchajících, Ponorkou. Ani v dalších létech tu nebylo veseleji. Budova byla zaznačena v oficiálních mapách jako „Operativně technický prostor“, a sloužila jako vývojová laboratoř hraček pro špiony. Například magnetických a kufříkových bomb. Také se tu plánovaly únosy disidentů ze západního Berlína.
Poté objekt pod svá křídla definitivně převzalo Ministerstvo státní bezpečnosti, kterému se v NDR říkalo spíše Stasi. Krunýř betonového skeletu zjevně dodával stavbě charakter nezničitelnosti, a proto tu vznikl centrální archiv nacistických zločinů a zločinců, kteří zůstali působit na opačné straně hranice rozděleného světa. Archiv nesloužil až tak spravedlnosti, jako k vydírání. Police s kompromitujícími složkami zde naskladněné prý dohromady čítaly délku 11 kilometrů. Jako archiv fungoval až do roku 1974, kdy byly spisy přesunuty.
Cesta návratu přišla včas
Masiv Villa Heike od té doby chátral, chvíli sloužil jako sklad a útočiště lidí bez domova. Pád Berlínské zdi už pamatuje jako vybydlená a notně zdevastovaná budova, jejíž interiér vytrvale chátral dalšího čtvrt století. Teď už sjednocení Berlíňané měli s objektem problém. Jeho bytelné provedení totiž po strukturní stránce odolávalo zubu času, a nehodilo se pro demoliční výměr. Současně až příliš citelně připomínala všem turbulentní události posledního století. Byla skvostnou ukázkou architektury před dvěma světovými válkami, a přitom zrcadlila do okolí nemilé děje. Natřít na růžovo by evidentně nestačilo.
A to nás po dlouhé cestě historií konečně vrací k současnosti, roku 2015, kdy objekt za sumu 2 milionů eur vykupuje od města soukromý investor, a spolu s 6 architekty prochází nejrůznější návrhy na další možné využití. Takové, které by vrátilo život kostře původní stavby, oživilo její energii a přitom nesetřelo její architektonickou i památkovou hodnotu. Tady do příběhu vstupují lidé ze studia Christof Schubert Architekten, kteří se rozhodli objekt uchopit jako multi-funkční studium, workshop, ateliéry a zázemí pro studia dalších architektů.
Stavba, která se za své jizvy nestydí
„Celý koncept rekonstrukce byl vytvořen na míru této budově,“ říká Schubert. „To nám umožnilo udržet historickou strukturu víceméně beze změny.“ Poválečné doplňky byly odstraněny, ztracené a poškozené prvky byly přidány. Vycházelo se přitom z dochovaných fotografií a původních plánů. Významné prvky objektu (masivní vchodové dveře, zábradlí ve vstupní hale nebo balkon ve třetím patře) jsou dnes navrženy moderně, avšak stále silně inspirovány historickým předchůdcem. Kompletně přestavěna byla vstupní hala, která byla rekonstruována do téměř autentického stavu.
„Doplněné a rekonstruované prvky jsou prováděny vnímatelným způsobem,“ dodává architekt. „Šlo nám o to, že jako svědek historie nemá objekt skrývat své jizvy.“
Údaje o projektu
| Název projektu: | Villa Heike |
| Typ projektu: | rekonstrukce |
| Architektonické studio: | Christof Schubert Architekten |
| Lokalizace: | Berlín, Německo |
| Vedoucí projektu: | Christof Schubert |
| Spolupráce: | Susanne Vitt, Peter Rieder |
| Dodavatel stavby: | DasArchiv GbR |
| Klient: | soukromá osoba |
| Rok dokončení (finalizace): | 2018 |
| Počet podlaží: | 4 |
| Užitná plocha: | 2400 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek