Slušné silnice vedoucí od rozpálené Barcelony nekončí zase tak daleko od ní, a byť se trochu ztrácí mezi kopci, neleží zase tak vysoko, aby se tam v zimě nedalo projet. Je prý celkem jedno, jestli se do ní vydáte v trochu ochladit během letních prázdnin anebo v zimě užít sáňkování. Smysl dává i víkendový pobyt.
To všechno z ní zkrátka činí ideální místo na rodinnou dovolenou. Chybělo vlastně jen jediné. Solidní zázemí, možnost dobrého ubytování. A barcelonský podnikatel, developer, zavětřil příležitost. Nemovitostí, které se k účelu sezónního pobytu nabízely, je v Graneře dobře tucet. A protože bylo z čeho vybírat, zvolil si tu, která vypadal nejzajímavěji. Byť tedy na první i druhý pohled nemovitost před rekonstrukcí mnoho optimismu asi nevzbuzovala.
Pamatovala už mnohé, původně fungovala jako typická venkovská farmářská usedlost. Její stáří lehce přesahovalo jednu stovku let, s tím, že v posledních dekádách už moc udržovaná nebyla. Protože ale rostla ze solidních kamenných základů, chátrala spíše navenek a svou střechou. Jádro bylo vcelku zdravé. Což také klientovi potvrdili profesionálové ze studia Vallribera Arquitectes, kteří byli přizváni na další obhlídku v terénu. To, co architekti Llorenç Vallribera a Aleix Gil viděli, mělo potenciál.
Historie uchystaná na budoucnost
Objekt s popisným číslem 108. byl zajímavý už tím, jak se k ulici nakláněl zády. Tento kamenný profil se ale týkal jen týlu, průběh celého objektu charakterizovala spíše postupně zesilovaná otevřenost. Směrem ke dvoru, zasazenému do terasy ve svahu, se už dům odhaloval mnohem více. To samo o sobě předkládalo zajímavé uspořádání, respektující klid vesnice i soukromí obyvatel domu. Od příjezdové cesty totiž dovnitř vidět nebylo, a dění na samotném dvoře bylo příjemně odloučené.
Nebyla to jediná zajímavost. Dům totiž byl polovinou svého přízemí vsazen – asi do poloviny výšky stěn – do země. Zahloubený, se sníženou podlahou. Patrné to bylo zvláště při srovnání s průběhem ulice, do dvora už byl horizont vyrovnaný. Pokud šlo o základní orientaci, spočívala v tom, že po průchodu vraty sejdete jakoby dolů, na promenádu, kde se nachází studna. Odtud, pak dům lemuje pergola, prakticky po celé délce jižní fasády.
Ta navazuje na dvůr, respektive kamenem vydlážděnou terasu, a končí prostor mile zastiňujícím rozložitým dubem, za kterým začíná a dolů po svahu sestupuje zahrada. Okolí charakterizovala rozvolněná vesnická zástavba, na zahradu navazoval řídký les. Velmi poklidné místo, kde není třeba nikam spěchat.
Kromě kladů tu pochopitelně byly i zjevné neduhy. Už při pohledu zvenčí bylo zřejmé, že malá čtvercová okna jsou pro rezidenční záměr nevhodně disponovaná a dovnitř objektu nepropouštěla moc světlo. Interiér naštěstí nebyl díky místnímu podnebí vlhký, ale čas si na něm svůj díl vybral. Budova si zachovala svou strukturu nosných zdí, které rozdělovaly dům na tři samostatné, nezávislé prostory.
Otvory propojující světy
Architekti považovali za rozumné toto rozložení je ponechat. Jen tedy zvažovali další kroky, které měly přispět k proměně vybydlené farmy na bydlení, do kterého se nemusíte bát vzít rodinu na prázdniny. V črtech po přeměření síly stěn a vyjádření statika už kreslili vytvoření nezbytných průchodů, které trojici prostor propojí. A přemýšleli o odizolování zdí, o tom, jak na přízemí jižní fasády vytvoří tři velké prosvětlující – zpřístupňující otvory.
To byl mimochodem poslední krok – a docela radikální – ke kterému se klient ještě vyjadřoval. Pak už řešení ponechal zcela v gesci architektů. Nápad s otevřením přízemí byl kritický v tom, že proměnil způsob, jakým celá budova funguje. Nejen z hlediska přístupu do interiéru ze dvora, ale i to, jak se díky trojici prostupů hranice mezi vnitřkem a vnějškem se stírají. Sama místnost, balkonové okno, stín přicházející v létě z pergoly tu splývají v jedno.
„Hodně jsme se o tom s kolegou bavili,“ popisuje Vallribera. „Když byl tento statek stavěn, myšlenka na otevření přízemí, tak jak jsme ji teď plánovali, neexistovala. To proto, že tehdejší technologie nic takového neumožňovala. Ta doba před sto lety neznala velké skleněné tabule, izolaci nebo efektivní vytápění. Ale zajímalo nás, jestli by to někdejší stavitel nebo majitel farmy takhle docenil. Dnes je to totiž poměrně jednoduchý krok, a podle nás to byl ten krok, který opravdu razantně zvýšil obyvatelnost celého domu.“
Po úpravách, renovaci výměnách a dalších zásazích teď má uvnitř každý pokoj svou vlastní funkci. Kuchyň a jídelna jsou jakoby na konci, při vstupu na pozemek. Přístup dovnitř nyní vede původním schodištěm ve středu domu. Do střední pozice se trochu nečekaně přesunula koupelna. Ta idea vyrostla ze snadné dostupnosti pro všechny osoby v domě. A obývací pokoj je usazen v té nejodlehlejší, tudíž nejklidnější klidné části.
Stěny, které chladí
V patře zůstalo víceméně zachováno stávající rozdělené pokojů – ložnic. Jen na jednom konci se teď hlavní ložnice připojuje ke galerii, která vznikla vytvořením „expanzního“ přístavku v patře. Na opačné straně horního patra jsou dětské pokoje a další, malá koupelna. Schodiště a otevřená herna tu fungují jako rozdělovač, průchod mezi jednotlivými celky domu.
Kamenné zdi v interiéru si prošly renovací, ale jinak zůstaly zachovány. Jsou přiznané, jejich hrubé a členité povrchy dokreslují charakter celého interiéru. Jejich tloušťky ohromují, kde o zdi se silou 50, 60 a 70 centimetrů. Tahle masivnost má i dnes svou hodnotu. Kamenné zdi jsou totiž v této síle skvělé regulátory teploty v domě. Jejich tepelná setrvačnost a přitom dobrá orientace udržují dům v zimě izolovaný a v létě příjemně chladný.
Na silné zdi ně pak místně navazují původní stropy, s masivními trámy omítnutými a natřenými bílou barvou. Strop a střecha byly zatepleny, vyměněna byla také okna a dveře. Drobností je zatím vistárie, která jednou proroste napříč pergolou. Poté doplní nyní osazené rolovací žaluzie a dřevěné okenice, aby společně zajistili dobrou kontrolu slunečního záření.
Ekologické vysvědčení s pochvalou
Ohřev vody a vytápění zajišťuje kotel na biomasu a solární panely. Pod domem je obnovena stará přírodní studna s pitnou vodou. Střecha shromažďuje veškerou dešťovou vodu, která je svedena do nádrže na zavlažování zahrady.
Odpadní voda se čistí a filtruje do země, místní regulace takové nakládání umožňují. Dnes si stavba vysloužila „vysvědčení“, kde se spotřeba primární neobnovitelné energie: 24,66 kWh/m2ročně, a celkové emise CO2 tu činí 5,16 kg CO2/m2rok. Obojí činí objekt udržitelným, zařazeným do kategorie EPC jako A.
Architekti dodávají, že byť se těch změn a zásahů v rámci projektu nastřádalo mnoho, zase tolik se od původní skladby, slohu neodchylovali. „Budova se stále přizpůsobuje svému okolí tak, jako tomu bylo v době, kdy byl statek poprvé postaven,“ popisuje Vallribera. „Stále se tu optimalizuje využití místně dostupných zdrojů. Stěny jsou obnoveny s použitím místního kamene a natřeny vápennou maltou a nátěrem, jak je tu na vesnici běžné. Není to novinka, jen rozvedení myšlenky již existujícího obydlí.“
Výsledkem je hezké bydlení, které mohou lidé využít prakticky kdykoliv, bez ohledu na roční období. Je natolik daleko od civilizace, abyste si tam odpočinuli. Ale zase ne tak daleko, aby se vám stýskalo po domově. Je to zkrátka ideální místo na rodinnou dovolenou.
Údaje o projektu
Název projektu: | 108ERA Renovation |
Typ projektu: | rekonstrukce, refubrishment |
Architektonické studio: | Vallribera Arquitectes |
Lokalizace: | Granera, Katalánsko, Španělsko |
Vedoucí architekti: | Llorenç Vallribera, Aleix Gil |
Strukturální inženýring: | Carlos Gonzalvo |
Spolupráce: | Sergi Ballester, Maria Molins, Míriam Molina |
Klient: | soukromá osoba |
Rok dokončení (finalizace): | 2022 |
Rozloha užitné plochy: | 269 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek