• ESTAV.cz
• Architektura
• Hotel uprostřed jezera vznikl přestavbou vodní elektrárny

Prohlédnout fotogalerii28 fotografií

Bez historie to nejde, byť pohled na „minulost“ Pumphouse Point v podání architektů z Cumulus Studio je přeci jen důkladný. Neopomenou zmínit dobu před 20 000 lety, kdy tající ledovce vytvořily v malebné krajině tasmánské vrchoviny jezero St. Claire. Zmíní také domorodce z kmene Big River, kteří před čtyřmi stoletími pojmenovali jezero Leeawuleena, neboli „Spící vody“. A neopomenou také zmínit zlomový rok 1832, kdy k jezeru začali pomalu proudit první snílkové, dobrodruzi, prospektoři a lovci, a také rok 1930, kdy se začalo spekulovat o energetickém využití vodní masy. Proč tak široký záběr? V hladině jezera se prý zrcadlí všechny tyto epizody, a každý kdo zdejší kraj navštíví, se stává jejich součástí.

St. Claire ležící ve stejnojmenném národním parku, zapsané do seznamu Světového dědictví UNESCO, a je s plochou 45 km² a hloubkou 160 metrů největším a nejhlubším tasmánským jezerem. Snad proto projektanti a inženýři, když v roce 1940 přistoupili k výstavbě malé vodní elektrárny, postupovali s maximální možnou ohleduplností vůči okolní krajině. Necelých 250 metrů od pobřeží vznikla třípatrová přečerpávací stanice (vystavěná ve stylu art deco), napojená na vlastní elektrárnu a provozní budovy na souši betonovým žlebem. Vyrobená elektřina odtud proudila do Tarraleah až do devadesátých let, kdy funkčně zastarala. Pumphouse Point se ale už dávno stal vyhledávanou lokalitou výletníků, turistů i technických nadšenců, kteří se chodili dívat na „budovu plovoucí uprostřed jezera“.

Vzhledem ke svému stáří a užité turbínové technologii si elektrárna a přečerpávací stanice na Pumphouse Point zasloužila čestné místo v seznamu technických památek. Byla nadále zakonzervována až do roku 2004, kdy se stala předmětem koupě soukromého majitele, Simona Curranta. Ten se rozhodl, že nefunkční čerpací stanici „přivede zpět k životu“. Ne tedy jako součást hydro-elektrárenské soustavy, ale jako přírodní unikátní hotel. Jeho přání, mimochodem doprovázené doslovným zadáním architektům z Cumulus Studio: „Ne že zmršíte exteriér, renovovat se bude uvnitř.“ se k 1.1 2015 stalo realitou. Na izolovaném „ostrůvku“ přečerpávací stanice Pumphouse Point vznikl hotel s osmnácti pokoji.

Tvrdá betonová skořápka skrývá hřejivé jádro

„Re-development a funkční renovace historických budov je nyní pro tasmánské turistické lokality typickým jevem,“ tvrdí Chris Roberts, jeden z vedoucích projektantů Cumuls Studio. Součástí zakázky bylo zpracování návrhu adaptivního znovu-využití dvou existujících (památkově chráněných) objektů- přečerpávací stanice The Pumphouse a provozních budov The Storehouse na pobřeží - do podoby hotelového zařízení. Charakteristickým rysem projektu mělo být kromě zachování exteriéru budov i podpoření dojmu „útěku do divočiny“.

Vytvořen byl projekt na vytvoření ubytovací kapacity v počtu osmnácti pokojů v Pumphouse (s využitím původní mohutné betonové obálky) a šesti apartmánů ve Storehouse (doplněných o kuchyně, jídelnu a společenskou místnost). Autoři projektu vsadili na kontrast mezi „tvrdými přírodními podmínkami, které odráží bytelnost exteriérů a jemný komfort bydlení uvnitř budov“.

K zachycení rozdílů byla využita jednoduchá paleta materiálů. Zatímco zvenčí je struktura Pumphouse charakterizována surovým betonem, neošetřenou ocelí a neopracovaným dřevem, vevnitř se tytéž materiály nachází v „upravené“ podobě, ať už hoblovaného, hladkého a lakovaného dřeva tasmánských borovic, nebo chromovaných/měděných kovových částí. Interiér se nezříká své historie, jeho jádro – společné průchody na každém patře – jsou vedeny v duchu technické architektury původní přečerpávací stanice, nechybí zde ani staré potrubí.

Porozumět krajině a historii

Cumulus Studio spolupracovalo na projektu s úspěšnými tasmánskými architekty, Peterem Walkerem a Toddem Hendersonem. Výsledkem této spolupráce prý bylo „unikátní pochopení zdejší krajiny a historie“.

„I když se lokace nachází v tasmánské divočině, dokonce v národním parku, nebylo záměrem budovat nějaký eko-resort,“ prozrazuje členka projektového týmu Liza Walsh. „Naopak, existující budovy symbolizují v našem projektu to jediné, kam se před všudypřítomnou přírodou můžete schovat.“ Z hlediska exteriérů obou budov byly úpravy a zásahy minimální, nejnáročnější stavební úkol představovalo dodatečné zajištění tepelné izolace.

Jinak relativně konzistentní teplota jezera a jeho okolí umožňuje, aby například ventilace byla ponechána v přírodním režimu. „Na rozdíl od jiných hotelů, kde je teplota udržována na homogenní úrovni klimatizací, rozhodli jsme se pro rozdělení prostoru do jednotlivých kategorií,“ říká Walshová. „Jsou tu místa neklimatizovaná (vstupní foyer), částečně klimatizovaná (společenské místnosti, jídelna) a klimatizovaná (hotelové pokoje).

Pokoje jsou zařízeny jednoduše, účelně. Hlavní potenciál spatřují architekti v okolní krajině, a proto je zde výhled do okolí umocněn širokými okny. Specifickou otázkou k řešení pak bylo zajištění odhlučnění vnitřních prostor a řešení akustiky. Navzdory nepochybně lákavému výsledku byl celý záměr realizován s „krajně omezeným rozpočtem“.

Technické parametry budovy

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata