Co přinesly tzv. humanizace?
Zda tato „pastelová revoluce“ přispěla k větší individualizaci panelové výstavby, po níž volali její obyvatelé, a především vnesla-li do prostředí sídliště vyšší estetickou kvalitu, je (více než) diskutabilní.
Díky jiným dotacím se opravila a veselými barvami vyšňořila také stávající dětská hřiště a přibyla hřiště nová. V otevřených prostranstvích se zelení, tzv. parcích, mohou návštěvníci šlapat po nových chodnících a posedávat na nových lavičkách. Přibyly i nějaké stromy. Jestli tyto úpravy udělaly sídlištní parčík parkovitějším, je jiná otázka.
Neslučitelná stanoviska?
Stále více architektů říká, že tyto úpravy jsou spíše kosmetické a proto nemohou vyřešit základní problémy sídliště: monofunkčnost, fádní a často naddimenzovaná veřejná prostranství (která tak jsou často spíše řídce využívanými zbytkovými prostory), nečitelnost prostředí postrádajícího základní prvky městskosti. Chceme-li řešit tyto problémy, nemůžeme se zabývat pouze povrchovou vizáží sídlišť, ale musíme chirurgicky zasáhnout do jeho hmoty a urbanistické struktury.
Drtivá většina obyvatel sídliště ovšem po dočtení posledního souvětí začne bít na poplach. Pozor, pozor! Do našeho sídliště chce vtrhnout tlupa projektantů, chce tady bourat a celé to tu přestavět. Neboli chce změnit k nepoznání místo, ve kterém po desetiletí žijeme, a co je ještě horší, chtějí to tady ZAHUŠŤOVAT. Slovo zahušťování (tj. vytváření kompaktnějších sídelních struktur) se stalo téměř synonymem obav rezidentů z dalšího stavebního rozvoje na sídlištích.
Střetávají se tak dva těžko slučitelné přístupy: hledání cesty k větší městskosti a heterogenitě těchto celků (v očích odpůrců nepřijatelného „zahušťování“) a zachování statu quo (neboli zakonzervování stávající ne-městské struktury). Na pořádnou (doufejme, že jen slovní) šarvátku je tedy zaděláno.
Spíš nepřesné argumenty
Architekti volající po změně přístupu k revitalizacím sídlišť se ve své argumentaci dopouštějí několika omylů či nepřesností. Poukazují na to, že podobné zásadní přestavby sídlištních celků (obytných souborů) byly úspěšně realizovány v západoevropských zemích, a proč by se tedy nemohly osvědčit u nás. Čtenářům se zájmem o takové příklady doporučuji podívat se na webové stránky projektu Fakulty architektury ČVUT v Praze www.sidlistejakdal.cz.
Opomíjejí při tom ale několik zásadních faktů. Tím prvním a patrně nejdůležitějším je vlastnická struktura. Zatímco v radikálně transformovaných západoevropských obytných souborech je obvykle většina bytového fondu v majetku obce, česká sídliště jsou typická tím, že drtivá většina bytového fondu je roztříštěna mezi stovky i tisíce soukromých vlastníků sdružených v SVJ. Získat souhlas těchto vlastníků s významnějšími stavebními zásahy do jejich vlastního domu anebo pro výstavbu v jeho těsném sousedství bude velmi obtížné.
Již proto, že česká sídliště, jichž by se tato transformace pravděpodobně týkala, nejsou sociálně slabými či dokonce vyloučenými lokalitami, ale díky příznivému poměru ceny a kvality bydlení, dobré dostupnosti, volnému prostoru, okolnímu přírodně rekreačnímu zázemí (jistě bychom našli řadu dalších důvodů) představují stále poměrně oblíbenou formou bydlení středních vrstev. Rezidenti, politici i pracovníci veřejné správy rozhodující o dotacích tak mohou namítnout: Proč bychom měli měnit něco, co (zatím) docela dobře funguje? Máme na tuto otázku daty dostatečně podloženou odpověď?
Třetím neopomenutelným faktorem je otázka politické průchodnosti určitého kroku. O jakýchkoliv dotacích (bez nichž se tak významné projekty téměř jistě neobejdou) budou vždy rozhodovat politici; volení zástupci, kteří dobře vědí, že každý třetí volič v ČR žije v paneláku a v řadě měst je podíl těchto voličů ještě výrazně vyšší. Dobře také vědí, jak se většina těchto voličů staví k vytváření kompaktnějších sídelních struktur v sídlištních lokalitách (rozuměj k „zahušťování“). Lze si tedy snadno spočítat, jak moc se budou zdráhat takové projekty podpořit.
Kudy z toho ven?
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Lze však alespoň naznačit přibližný směr. Je nutné se obrátit od rýsovacích prken, na nichž si kreslíme, jak by to mohlo být, ke klíčovým aktérům (státní správě, samosprávám, rezidentům) a ptát se jich, za jakých podmínek a s jakým zdůvodněním by pro ně bylo přijatelné v některých sídlištích k významnějším transformacím přistoupit. Dokud nebudeme mít na tuto otázku uspokojivou odpověď, nejsou ony výše zmíněné vize jak dál ničím více než akademickým cvičením.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ podpořeného Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. Cílem pětiletého projektu (2013 - 2017) je výzkum a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických, kulturních a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření vzdělávacích modelů k jejich prezentaci.
Více o projektu na www.panelaci.cz.
Sdílet / hodnotit tento článek