• ESTAV.cz
• Architektura
• Zchátralé kamenné stodoly přestavěné na příjemné prázdninové bydlení

Prohlédnout fotogalerii28 fotografií

Vztah Portugalců k otázkám venkova se velmi liší od toho, co je k vidění v Čechách. Desetimilionový národ nezapomíná na svou minulost, původ a dědictví, a i když je i zde jasně patrný celosvětový trend migrace mladých lidí do velkých měst, na své rodné vesnice nezapomínají. Z tohoto přístupu pak po praktické stránce vychází i architekt André Tavares. Na jeho bedrech ležela zajímavá výzva: projektová úprava několika opuštěných domů v dříve malebné vesničce Trebilhadouro. Než je totiž zbourat, nebo nechat zvolna zchátrat, rozhodla se tamní radnice o jejich zachování. Pochopitelně s upraveným způsobem využití. Ze zemědělských stavení a hospodářského zázemí se tak staly příjemné nájemní domy, určené především „domácím“ turistům v letní sezóně. Pojem domácího nebo místního turisty se přitom zdejší praxi vůbec nevymyká. Právě v období volna nebo prázdnin totiž mladí, kteří vyrazili za prací do měst, hledají odpočinek na klidném a ospalém venkově, ke kterému se stále vnitřně cítí být vázáni.

Terasy, plošiny, skály a kameny

V malebném Vale de Cambra bychom momentálně nevyužívaných a opuštěných obytných domů nalezly celou řadu. Ostatně i Tavares připouští, že vzájemná blízkost celkem devíti sídel (jež jsou součástí jeho projektu) jej vybízela k užití modelu propojené rekonstrukce. Přísloví „každý pes jiná ves“ sice Portugalci neznají, ale přesně takové situaci se chtěl architekt vyvarovat. Pokud by totiž přistoupil na rekonstrukci dílčí, parcelovanou do devíti různých stylů, rozbil by tím atmosféru celé vesnice. „Realizace na území vesnice Trebilhadouro byla specifická v řadě věcí,“ říká André Tavares. „Společná tu ale byla rurální minulost všech sídel, jejich relativně malá velikost, a vzájemná blízkost, podbízející možnost propojení. To nám také umožnilo sáhnout po totožné skladbě užitých materiálů, a vytvořit celkové ladění celé realizace.“ Tavares se prostě na „turistické domy“ v Trebilhadouro nedíval jako na devět různých stavení, ale jako na jeden společný projekt o celkové výměře 900 metrů čtverečních. Samotnému výsledku to rozhodně prospělo.

Foto: Arménio Teixeira

K celkové dispozici rekonstruovaných sídel není mnoho co dodat. Víceméně všechny se nachází v nadmořské výšce přibližně 625 metrů, a posazeny jsou lehce do svahu, upraveného již historicky kamennými terasami. Prostý neopracovaný kámen je tu také dodnes nejčastější stavební materiál, oblíbeným zejména pro svou dostupnost. V prezentaci projektu pak Tavares doslovně uvádí, že: „Trebilhadouro je lokalizováno na západní straně Serra da Freita, v kraji  Vale de Cambra, na strategické pozici která umožňuje rozhled po celém teritoriu, zejména pak směrem k Ria de Aveiro.“ A podstatné na tom je, že zatímco středoevropan by při podobném popisu tonul v mapách, Portugalci dobře vědí, o jakých lokalitách je řeč. A to přes to, že na 180 kilometrech čtverečních zdejšího hornatého kraje žije jen něco kolem 20 000 obyvatel. Vybrané domy v Trebilhadouro jsou nejčastěji vedeny v dotyku s ulicí Rua Aldeia, která protíná celou vesnici, a napojuje ji na okolní sídla.

Má cenu měnit minulost?

Tato silnice serpentinami překonává několik výškových bodů, a protíná (a je jimi lemována) několik zemědělských teras. Tato banalita je ale pro ilustraci celého projektu podstatná: i když zvolené rekonstruované domy nestojí na nějakém Orlím hnízdě, jsou situovány skutečně do pozice míst s nejlepším výhledem, a tento prvek se rozhodl Tavares plně podpořit. Na druhé straně uznejme: moc jiného svým budoucím obyvatelům nabídnout nemohly. Všech devět objektů je totiž rozlohou obytné plochy velmi malých (se skutečně silnými stěnami a obklady, takže z průměrné výměry 98 m² na jednu stavbu se užitná plocha pohybuje kolem 60 m², obvykle ještě dělené díky posunu na svahu do dvou pater). Všechny domy byly před vlastní rekonstrukcí „příkladem mistrné kamenické práce“ a disponovaly střechou z pálených tašek. Podlahy v přízemí byly z kamenné břidlice nebo štípaného kamene, bez izolace či další povrchové úpravy, přechody mezi patry a podlaha v prvním patře byla vždy dřevěná (laťová s trámovým vypodložením) a stropy v prvním patře byly dřevěné.

Foto: Arménio Teixeira

Z hlediska původního užití se přízemí využívalo jako stáje a chlévy, nebo sklady zemědělského nářadí a první patro bývalo obytné. I Tavares říká: „Jedná se o skutečně skromné domy s velmi sníženou možností dalších úprav a rozšíření, které jsou charakterizované poněkud primitivní konstrukcí.“ aby druhým dechem dodal: „Rekonstrukce proto probíhala s důrazem na architektonickou kvalitu, více než užitý design, a fungovala především na principech agregace a implementaci realizovaného projektu do celého území.“ Vzhledem ke „křehké situaci v regionu“ se rozhodl pro minimum zásahů a „omezil snahu přepisovat minulost na minimum“. Ostatně „vymezený prostor nebyl zárukou výrazné diverzity“. Proto vycházel z existující konstrukce a také „analýzy architektonického jazyka regionu“. Na základě těchto zdrojů pak rozšířil nabídku zapracovaných nových materiál s důrazem na kvalitu a současné potřeby obyvatel, přičemž „vyzvedl význam koherentní a homogenní zástavby“ skupiny upravovaných domů.

Malé krabice s lokální příchutí

Tavares dále dodává, že zásadním bodem jeho práce se stala „kompartmentalizace“. V zásadě tedy pojal všech devět domů s omezeným interiérem jako malé krabice, do nichž umístil v podstatě tytéž prvky. Prý to ale výrazně podpořilo čtení prostoru a i do budoucna je tento postup zárukou reprodukovatelnosti projektu, nejen na území vesnice Trebilhadouro. „Bylo zapotřebí definovat prostor v neměřitelných rozměrech. Bylo to řešení zjednodušení setkání a dotyku dvou různých materiálů.“ K tomu posloužily nenápadné nosníky v trámoví, ale také úprava spár kamenitých stěn omítkou s přísadami oxidů železa. A také už nápadnější dřevěné lišty v zárubních a stropních povlacích, které doplňují přechod mezi dřevem stropu a kamenem stěn. Po zacelení spár a vytvoření kompaktní vnitřní obálky se tak domy vizuálně neproměnily, ale po stránce tepelného standardu si výrazně polepšily. Ostatní už bylo jen o „v Portugalsku tolik populární hierarchii detailů“ a jejich kompozici v prostoru.

Foto: Arménio Teixeira

Pokud jde o výběr užitých materiálů, většina z nich měla svůj původ přímo v lokalitě. Například většina obkladových nebo doplňkových kamenů pro exteriér i interiér pocházela z místních demolic podobných domů. Ty se tak staly přirozeným zdrojem náhradních dílů. „V tomto kontextu můžeme hovořit o znovu-využití materiálu, který by se jinak stal odpadem,“ říká Tavares, který si na tom zvláště pochvaloval „lepší integraci primitivních materiálů“. Je pravdou, že čerstvě štípaná žlutá žula by vedle té již zašedlé, letité, nepůsobila příliš patřičným dojmem. Dřevo ve stropech (pod bílým nátěrem) a na nové podlaze patří borovici, a nové nosné prvky jsou vylepšeny dřevem z eukalyptu. Ten se na rozdíl od Čech vyskytuje v Portugalsku zcela běžně, a jeho zapracování do stavební konstrukce se tak přímo vybízí. Místnosti byly zařízeny v poněkud strohém duchu, který však k venkovu ladí. Unikátnost práce architekta André Tavarese tak tkví ve schopnosti úspěšně replikovat jeden dobře zvolený přístup na devět podobných staveb, které dobře zapadají do okolní zástavby. A jsou plně funkční s ohledem na požadavky sezónního bydlení, aniž by nějak nápadně vybočovaly z kontextu okolí.

Foto: Arménio Teixeira

Ocenění projektu:

• Prémio IHRU 2015
• Nominace na EU Mies Award 2017

Fotografie publikovány se svolením  Arménio Teixeira

Údaje o projektu:

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata