Vyhláška [1] požaduje v § 20 odst. 5 pro odvádění srážkových vod řešení, které upřednostňuje zachycení srážkových vod v místě vzniku, předpokládá se vsakování. Dále umožňuje připojení zástavby do kanalizace či do recipientu v případě, že řešení není technicky možné. Jak se tato zákonná opatření projevují v praxi?
Nová zástavba, zejména v extravilánu, obvykle tyto podmínky dodržuje. Developer [2] zahrnuje zvýšené náklady do ceny investice. Drobný investor se snaží tato opatření co nejvíce omezit, pod tlakem stavebních úřadů se nakonec musí se zvýšenými náklady smířit.
Použití vsakování srážkových vod je podmíněno geologickými poměry řešeného území, stavem okolní zástavby včetně studní. Technická řešení jsou popsána v normách [3, 4]. Nejlevnější návrh spočívá ve vytvoření průlehu nebo vysychajícího jezírka v rámci terénních úprav.
Zahradnické příručky už před 100 lety radily začínajícím zahrádkářům takové uspořádání zahrad, aby přístup k záhonům byl i po dlouhotrvajícím dešti možný suchou nohou (obr. 1). Měsíční úhrn srážek v běžných letech nepřesahuje 100 mm. V rovinatém území stačí převýšení cest 150 mm nad úroveň zeleně. Parky jsou v rovinném území navrhovány tak, že během srážek se cesty stávají zabahněným tokem (obr. 2), chodci vyšlapávají nové pěšinky v trávě. Průlehy terénu zlepší mikroklima ve svém okolí tím, že se většina srážek zachytí v půdě. Do průlehů nebo vysychajících jezírek se mohou odvést i srážkové vody ze střech. Návrh průlehů musí vzít v úvahu způsob údržby zeleně. Možnost sjezdu drobné zahradní techniky je důležitou součástí řešení, zejména v místech, kde zeleň těsně souvisí s komunikací nebo parkovištěm. Řidiči nejsou dostatečně pozorní při příjezdu na parkoviště a postupně zničí obrubníky kolem parkoviště (obr. 3 a 4 – parkoviště Brno, Kampus MU). Oblouky by se měly osadit dobře ukotvenými sloupky vyššími než výhled z auta nebo masivními bloky, které řidiče usměrní.
Postup prací při rekonstrukcích parkových úprav nebo při výměně inženýrských sítí je v rozporu s výše uvedeným předpisem [1]. V Brně se prováděla oprava horkovodu v Kounicově ulici. Zpětná úprava terénu zůstala podle původní úpravy. Srážková voda zase odtéká na chodníky a na souběžnou komunikaci (obr. 5). Vyprahlý trávník není schopen vsáknout dopadající vodu a ta všechna vteče do kanalizace. Podobně se provedla oprava parku na Orternově náměstí v Praze (obr. 6).
Vytváření průlehů nebo vysychajících jezírek (obr. 7) k zachycení srážkové vody je velmi levný způsob zadržování vody v urbanizované krajině. Na překážku není ani větší sklon terénu. Na hranici pozemku se může zřídit betonová zídka oplocení a před ní se během srážky vytvoří „louže“, která se pomalu vsákne a vypaří (obr. 8).
Návrh průlehu vychází z předpokladů uvedených v normě [3]. Výhodou je snadné odstraňování splavenin na povrchu průlehu. Nevýhodou je jeho provoz v zimě. Objem akumulace průlehu je možno určit na základě normy [3], ve které jsou uvedeny návrhové srážky souvisící s dobou trvání srážky. Podle dosavadních zkušeností v souvislosti s převažujícími nízkými koeficienty vsaku kv v České republice bývá pro návrh objemu akumulace srážka, která trvá 24 hodin.
Při návrhu průlehu je nezbytné uvážit množství a rychlost vody vtékající do průlehu při intenzivním návrhovém dešti pro odtok ze zpevněných ploch podle normy [5] aby nedošlo k poškození ploch v blízkosti vtoku vody.
Literatura
[1] Vyhláška č. 269/2009 Sb. o obecných požadavcích na využívání území
[2] Martin C. Putna, Little Canyon, Lidové noviny, 11.7.2017
[3] ČSN 75 9010 Návrh, výstavba a provoz vsakovacích zařízení srážkových vod
[4] TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami
[5] ČSN 75 6760 Vnitřní kanalizace
Sdílet / hodnotit tento článek