Vztah mezi uměním a architekturou je jistě velmi úzký, intenzivní, ale pro většinu lidí mimo profesní okruh je do značné míry neuchopitelný. To, co většina z nás spatří, je až hotová vystavěná budova nové galerie (při hodnocení architektury), a v ní vystavených exponátů (elementů umění). Obojímu se můžeme podivovat, ale přitom nevidíme, jak vlastně vznikají. Což je podle týmu architektů z Feilden Clegg Bradley Studios problém. Mezi dílo, ať už architektonické či umělecké, a jeho uživatele, je tím stavěna bariéra. Jak tedy zpopularizovat ne jen dílo samotné, ale proces jeho vzniku? Jak motivovat dosud pasivní diváky k tomu, aby se také stali umělci a architekty? Ano, odborníky oceňovaný projekt nazvaný Observatoř (The Observatory) o kterém teď bude řeč, má silná pole přesahu. Do architektury, umění, vzdělávání i udržitelnosti. I proto je navzdory své vlastně nepatrné velikosti jedním z nejvíce oceňovaných projektů posledních let.
Jak se rodí umění?
Co za tím stojí? Ne vždy se dá u architektů, tvůrců projektu, dohledat konkrétní zdroj inspirace. Tady ale byla situace jiná. Předlohou celého záměru bylo obraz mistra malíře, Albrechta Dürera, z počátku 16. století. Jeho název zní Svatý Jeroným ve studovně, a pro designéry byl zásadním vodítkem. Zachycuje totiž světce při bádání. Ponechme na znalcích umění, zda tento výjev zrcadlí více vzdělanost nebo schopnost askeze, jestli se v ní zračí raně křesťanský demokratismus a smysl pro právo a mravní svědomí. Pro nás je podstatné, že díky Dürerově chytré práci s perspektivou interiéru to z pohledu diváka vypadá, jako by vstupoval přímo do pracovny sv. Jeronýma. A na moment se tak i sám divák stává součástí výjevu, ve kterém je v daný moment přítomen zrodu velkých myšlenek. Což je abstrakt toho, co chtěli architekti Feilden Clegg Bradley Studios (FCBS) nabídnout světu. Zprostředkovat „malý okamžik vzniku velké věci“.
Pohled do nitra mistrovy pracovny
Dosáhnout tohoto inspirativního transferu myšlenek chtěli v zásadě jednoduchým způsobem. Na jedné straně prezentovat tvořícího umělce, na druhé pak dát prostor k pozorování divákovi. Od počátku tedy Observatoř nabývala podobu dvou fyzicky oddělených objektů, které ale funkčně dávají smysl teprve tehdy při myšlenkovém propojení. Stejně jako hlubšího smyslu nabude Dürerův Svatý Jeroným ve studovně, teprve když se na něj podívá divák, bude i projekt Observatory kompletní teprve tehdy, až v jednom vytvořeném objektu zasedne k práci nad dílem umělec, a z druhého jej bude pozorovat sledující. Projektu se zhostili čtyři lidé z FCBS (Charlotte Knightová, Ross Galtress, Mina Gospavicová a Lauren Shevillsová), aby pod uměleckým vedením devonského galeristy Edwarda Crumptona vytvořili bázi pro interakci mezi tvůrcem a divákem.
První část, objekt nazvaný podle historického obrazu Studovnou, bude prostorem vyhrazeným pro umělce. Na něj pak bude vizuálně navazovat Dílna, tedy místo vyhrazené divákovi. Tím ale hříčky architektů nekončí. Přímo zásadní roli tu hráli rozhledové linie obou objektů. Šlo o to, aby divák v Dílně mohl nerušeně sledovat práci umělce v Dílně, ale přitom neviděl původní předlohu. Tu naopak vidí jen umělec, a divák se tak musí více soustředit na vnímání světa optikou umělce a perspektivy vznikajícího díla. Je to podobný vztah, jaký máme k focení krajiny. Zmáčkneme spoušť, výsledkem je (dnes už většinou digitální) obrázek. Pohledem pak zkontrolujeme, jestli snímek odpovídá tomu, co jsme viděli. Mechanické mačkání nás ale připravuje o magii momentu.
Foto: Matt Dunkinson, Richard Battye
Být uvnitř fotoaparátu?
V Observatoři se stáváme sami součástí mechanismu. Vidíme vznik obrazu, a teprve až vystoupíme „z Dílny“, vidíme originál krajiny. Po krátký čas „uvnitř“ jsme ale byli přímo u toho. Z popisu už je tak nějak patrné, že by Observatoř byla jen formou bez obsahu, kdyby se jí nedostalo patřičně výživné náplně. A vlastně i obalu. Pomyslnou náplní, tedy umělci tvořícími ve Studovně, se stalo šest výtvarných umělců. Byli vybráni na základě dost komplexního výběrového řízení ze stovky podaných přihlášek. A smluvně se zavázali k tomu, že každý bude po dva měsíce tvořit ze Studovny. Tím se její kapacita naplnila na celý jeden rok (a od roku 2015, tedy od spuštění projektu, běží tenhle řetěz s úspěchem a bez přestávek dál). Náplň Dílny zajistili umělecké i veřejné školy, domovy důchodců, přicházející návštěvníci. Tady už tak velké nároky na naplněnost nebyly, protože Observatoř si sama sobě dělá nemalou reklamu.
Přesah za hranice zdí všední reality
V umění i v architektuře se nehraje na tuhou neměnnost postojů a rigidnost, vítězí dynamické přístupy. Lidé z FCBS chtěli ideu o přístupnosti umění a architektury šířit do světa, a ne ji konzervovat na jedné lokalitě. A proto se projekt Observatoře spolu s umělci přesouvá v prostoru. Kulisou mu tedy jednou jsou slaniska a mokřady na devonském pobřeží, poté zamířil na hranice národního parku v South Downs, na březích řeky Tamar, jižních útesech v Dorsetu a odtud pak do Lymingtonu a Winchesteru. Na výběru lokalit se podíleli slavní tvůrci filmů, kteří „mají oko“ na překrásné scenérie. Podstatným akcentem výběru destinace byla vždy příroda jako taková, protože právě ona je prý největším zdrojem inspirace umělců i architektů. A je velmi podnětné sledovat, co s úchvatnou krajinou jako modelem dokáže vytvořit mistryně koláží Jilly Morrisová nebo plastická sochařka Alice Angusová.
Foto: Matt Dunkinson, Richard Battye
Interakce mezi krajinou a umělcem, umělcem a divákem, zpětnou vazbu onoho působení skrze dílo i krajinu samotnou, to všechno bychom už měli hezky pohromadě. Inspirace obrazem a to, že: „Umění by nemělo vznikat skryté a zastrčené, mimo běžný život. Věříme, že Observatoř bude stimulovat mladé i staré k širšímu vnímání umění, k návštěvě výstav a představení, k čerpání inspirace ze světa kolem nás,“ jak zmiňují architekti z FCBS, je také jasná. Teď tedy ještě technickou stránku provedení.
Jak vznikala Studovna a Dílna?
Z principu popsané funkce je zřejmé, že Observatoř, tedy objekty Studovny a Dílny, musely být snadno transportovatelné/mobilní. Jejich dispoziční řešení také muselo odpovídat tomu, aby mohly být zaměřeny s volbou výhledu 360° na požadované lokalitě, a proto jejich dispoziční řešení muselo být ani ne tak variabilní, jako spíše univerzální. A vzhledem k silnému akcentu přírodní inspirace si v FCBS hodně zakládali na tom, aby instalace rušivě nezasáhla do okolní krajiny. S ohledem na tvořící umělce pak musela být část Studovny dostatečně zateplená, aby nepociťovali během své práce (každý den v dvouměsíčním turnusu od 14.00 do 17.00) nepohodlí.
Pro vnější opláštění byly užity tmavé obkladové desky ze dřeva, opracovaného pomocí japonské techniky konzervace, zvané Shou Sugi Ban. Tedy opalováním. Výsledná uhlíkově tmavá barva je kontrastní vůči světlému obkladovému dřevu v interiéru, ale příjemně svým neutrálním vyzněním ladí s okolím. Observatoř zvenku vypadá jen jako „periskop vystrčený do krajiny“, ale neruší. Pokud půjdeme více do detailu: pod pláštěm z žárem karbonizovaného dřeva narazíme na dřevotřískové jádro, podložené zespoda vrstvou minerální bavlny. Základní rám stavby vytváří lepené dřevo Triccoya, doplněné o klimaticky odolné Accoya LT1, které se vine pod základním profilem.
Příroda je inspirací i hodnotou
Dvoukřídlé dveře a okna jsou v bytelném dřevěném rámu, obsahují třívrstvé sklo, a jsou situovány pod přesahem střechy, aby lépe odolávaly nepřízni počasí. Vydatná vrstva izolační minerální pěny se nachází i pod dřevěnou podlahou, která je zdvojená. Její spodní úroveň nasedá na kolejnici otočeného mechanismu (ze 100 mm oceli SHS), který umožňuje otáčet dokola s celou stavbou. Čtyři podpůrné betonové pilíře přitom zajišťují, že se celý objekt „vznáší“ 10 centimetrů nad terénem, a nezasahuje tedy do podloží. Doplňkem je krycí přídavný schod, který kryje otočný mechanismus a vizuálně připevňuje Observatoř k zemi. Každý z objektů váží 2,5 tuny.
Dřevo použité na výrobu pochází ze zdrojů certifikovaných EUTR, jako uhlíkově neutrální materiál. Narazíme tu na sibiřský modřín, modřín z místních zdrojů, kanadský červený zerav a evropský dub. Ekologická stopa byla snížena prefabrikovanou výstavbou, zapracováním lokálních materiálů i dalšími prvky udržitelnosti, včetně optimalizovaného příjmu/výdeje tepla. Izolace mezi výdřevou byla zafixována dehtem a konopnými vložkami. Za praktickou ukázku splynutí starých a energeticky nenáročných stavebních technik s moderním stavebním přístupem také získali architekti „pár bodů“.
Interiér je bohatě strukturovaný, tak, aby vyhovoval nárokům na pracovní prostor umělců. Jednotlivé dekorativní detaily pak vychází z designových postřehů Edwarda Crumptona, a jsou praktickou odpovědí na proměnlivé anglické počasí, tedy okamžiky, kdy je více světla, než stínu, nebo více deště, než by bylo milé. Proto tu nalezneme kamínka na dřevo, venkovní krytý solární panel na střeše (dost na pohánění jedné žárovky a laptopu), vodosběrný systém zásobující skrze nádrž s filtrem umyvadlo uvnitř.
Není to instantní záležitost
Syntéza architektury a umění zní lákavě, ale ne každému takové pojetí může sedět. Někdy se za hodně peněz udělá jen „velké mediální Haló“, ale výsledek není hmatatelný. Jak je to tedy s Observatoří? Nečekaně příznivé. Náklady na design, stavbu, zajištění umělců, transport a kompletní provoz za první rok fungování, činily 120 500 liber (lehce přes 3 miliony korun). Projekt, hlavně tedy jeho provozní část, dala dohromady přes 2000 lidí. To jsou vesměs ti nejrůznější organizátoři, shánějící diváky. Ale také ochránci přírody, umělci, majitelé pozemků, lidé z radnic a škol. Což je na administrativní bázi slušné zapojení. A reálný dopad na diváky? Podržte se. Za jeden rok se umění a architektury dotklo 1,5 milionu lidí. Kus za dvě koruny, chcete-li. To už je senzace. Projekt přitom v podobných dimenzích funguje od roku 2014, a roli umělců v Observatoři si vyzkoušelo už 52 lidí. Na projekt, který přibližuje lidem umění, a nepobírá přitom žádný grant, je to skutečně nebývalý úspěch.
Celkový přínos projektu pro společnost, pro budování vztahu lidí k přírodě a umění, zapojení chytré architektury v nenáročném uspořádání, novátorská dřevostavba, využití ekologických stavebních materiálů a nízko-emisních přístupů stavby, originalita projektu, to vše se stalo v letech následujících důvodem, proč Observatoř sbírala doslova jednu cenu za druhou. Od Královského institutu britských architektů (RIBA) má tři, a další regionální (Wood Awards, AJ Small Projects Award, Civic Trust). Architekti ze studia Feilden Clegg Bradley dokázali hodně komplexní a komplikovanou myšlenku převést do praxe, a z mála dokázali vytvořit opravdu hodně. A taková by architektura měla přece být, ne?
Údaje o projektu:
| Název projektu: | The Observatory |
| Typ projektu: | Artová instalace |
| Architektonické studio: | Feilden Clegg Bradley Studios |
| Lokalizace: | mění se |
| Vedoucí projektu: | Edward Crumtpon |
| Projektový tým: | Ch. Knight, R. Galtress, M. Gospavic, L. Shevills |
| Náklady na stavbu: | 50 000 £ |
| Klient: | SPUD (Space Placemaking and Urban Design) |
| Vítězství projektu v soutěži zadání: | prosinec 2013 |
| Konstrukce: | říjen 2014 (10 týdnů) |
| Rok dokončení (finalizace): | prosinec 2014 |
| Doručení stavby a instalace na místo: | leden 2015 |
| Zastavěná plocha: | 14 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek