Zvolání: „Les je moje katedrála.“ je připisováno designérovi a architektovi Bruno Tombergovi. Tento velký myslitel a zásadní osobnost estonské architektury už bohužel od roku 2021 není mezi námi. Aktuální malo-formátová stavba Käbi ovšem na jeho celoživotní dílo i jeho úzké napojení na přírodu zřetelně upozorňuje. Architektka Marta Hunt jí totiž vzdává mistrovi hold. A divoké estonské krajině plné hustých lesů a lesklých ok jezerních ploch též.
Podobná, ale jiná
Člověk se přitom nemůže ubránit jistému déja-vu. Realizace je totiž v hrubých obrysech až nápadně podobná jedné realizaci, která nedaleko současné lokality vznikla. A vskutku, Käbi, která se rovněž nachází na okraji přírodní rezervace Maidla, si s posledním projektem, nominovaným na Evropskou cenu za architekturu, Mies van der Rohe Awards 2022, nezadá. Má stejnou autorku, a i tato stavba je nyní – poté co už sesbírala Výroční cenu za architekturu a byla nominována na Cenu estonského kulturního fondu – nejspíš připravena v dalším ročníku reprezentovat Estonsko na poli mezinárodní architektury. Tím ale podobnosti s Maidla Nature Villa končí.
Käbi je o trochu větší – tedy pokud se za „větší“ dá považovat stavba s celkovou užitnou plochou čítající 38 metrů čtverečních. Sama sebe řadí do kategorie villa, a primárně slouží jako luxusní „hotel o jednom pokoji“. Je nastavena více na pohodlí a komfort svých dočasných obyvatel. Její design vychází, přesně v duchu Tombergova odkazu, z inspirace divokou přírodou. Připomíná pravidelným provedením své fasády šišku jehličnanu. Odtud pramení i její název, käbi znamená estonsky šiška. A Huntová, spolu s kolegou Arvi Andersonem ze studia b210, tuto šišku ukládá do liduprázdného prostředí lesního království. Aby tu odpočívala, než ji někdo objeví.
Domek na stromě, jaký jste si vždy přáli. Má úžasný výhled. Jeho konstrukce zaroste do stromu
přečíst článekPustit lidi do lesa
Vydat se za ní musíte do historického panství Maidla, jehož hranice od 15. století vykreslovaly řeky a jezera, a jediné schůdné cesty byly ty vykládané hatěmi. Od vody se sice drží trochu dál, ale viditelně počítá s tím, že rozliv nebo jarní tání mohou z bezprostředního okolí udělat močál. Käbi je na to připravená, stojí mírně vyvýšená nad terénem. Volba užitého designu vychází z místní tradice dřevostaveb, ale ve svém výsledku nabízí výrazný a velmi současný vzhled. Něco, co by člověk při procházce lesy nejspíš nečekal. Na minimální ploše se totiž nachází vše, co si jen můžete od pohodlného pobytu a rozmazlování na romantické dovolené očekávat.
„Je to tiché a klidné místo, kam mohou lidé uniknout z městem řízeného světa,“ popisuje Huntová. „Je to ostrůvek pohody, a často ostrůvek doslova. Tady se můžete zastavit, nadechnout, být spolu. Anebo sami, a dumat tu nad svou vlastní křehkostí v přírodě.“ Objekt totiž více než 1-2 obyvatele do svého interiéru nevměstná. Huntová ideu stavby rozvíjí dál: „Naším záměrem bylo nabídnout lidem pohodlí, ale ne tím, že je uzavřeme dovnitř za zdi a vzdálíme je tím od přírody, kterou sem přišli prozkoumat. Chtěli jsme spíše vytvořit prostor, který plynule přechází zvenčí dovnitř.“
Teplo na severu znamená pohodlí
Käbi v tomto pojetí funguje jako polo-uzavřená kapsa tepla, vyhřátá dutina. A že teplo může být zatraceně útulné si tu, v severském podnebí s chladnými jary a zasněženými mrazivými zimami, uvědomíte velmi rychle. Komfort tu vychází nejen z prožitku tepla, ale i z toho, že obyvatelé tu mohou být plně ponořeni do okolní krajiny, a vychutnávat si ji plnými doušky. Huntová si pochvaluje, že práce na tomto projektu ji umožnila lépe prozkoumat souvislosti mezi inovacemi a tradicí v architektuře. A díky tomu mohla z původních prvků vykouzlit něco nového.
„Jedním z detailů, u něhož bych byla opravdu ráda, aby ho návštěvníci zaznamenali, je vrstvené obložení z dřevěných kmenů,“ říká. V estonštině se tento prvek nazývá kimm. Tuto prastarou techniku překládané dřevěné střešní krytiny lze stále spatřit na některých z nejstarších místních venkovských saun, a na opravdu letitých chalupách. Byť tento model už dávno nahradily moderní typy střešní krytiny, kimm se pořád nedá považovat za odepsanou veličinu. Ale podle Huntové v mnoha ohledech postačuje – sedí místním podmínkám a přitom je klimaticky příznivějším stavebním řešením.
„Rozhodli jsme se ji použít nikoli jen na střeše, kde by nebyla vidět, ale na vnitřních a vnějších stěnách, čímž vznikl jakýsi dřevěný pancíř, který nakonec inspiroval i název vily, protože vrstvené šupiny už z dálky vypadají jako šiška,“ dodává.
Těchto „šindelových“ mřížkovaných překladů je tu celkem 7500, a dodávají celé Käbi velmi nevšední vyznění. Stavba jimi upozorňuje na zajímavý prvek místního řemesla, který má pořád co říct a nabídnout i v kontextu současné severské architektury. Nedotčená příroda se ve světě, kde již 75 % lidí žije ve městech, stává stále větším luxusem. A Käbi je tu od toho, aby si zážitek samoty v přírodě, v meditativním prostoru lesní katedrály, mohl užít každý.
Sdílet / hodnotit tento článek