• ESTAV.cz
• Architektura
• Yotoco – univerzální hudební škola, komunitní centrum i úkryt před katastrofou

Prohlédnout fotogalerii19 fotografií

Tady se stal pevný postoj k rozvoji hudebního vzdělání mládeže přímo otázkou národní hrdosti. Tradice sdělená libozvučnými tóny se tu předává po generace, a do zakládání hudebních škol tu masivně investuje i stát. Hudba Kolumbie odráží pestré kulturní dědictví země s téměř padesáti miliony obyvateli. Mezi různými žánry tu zaznívají rytmy africké, domorodé (indiánské), evropské s akcentem španělských, a dále pak prvky americké, karibské, kubánské či jamajské hudby.

Celá země je dokonce rozčleněna na devět základních hudebních regionů, podle stylu tradiční hrané a zpívané muziky. Asi tedy nepřekvapí, že kolumbijské Ministerstvo kultury v roce 2012 vyhlásilo architektonickou soutěž o „nejlepší univerzální prototyp hudební školy“. Na vítěze kromě nemalé finanční odměny čekal i příslib desítek realizací jím navrženého unifikovaného projektu. Z náročného klání na konci téhož roku vzešel vítěz, architektonické studio Espacio Colectivo Arquitectos, konkrétně pak projekt Alda Marcela Hurtada a Carlose Hernána Betancourta, pojmenovaný prostě Yotoco Music School.

Úpravy, nebo zcela nový projekt?

Je-li alespoň v nějakém aspektu kolumbijská vláda blízká té české, tak je to tendence chovat se i k vítězným soutěžním projektům trochu macešsky. Univerzální prototyp hudební školy se zástupcům Ministerstva kultury sice líbil, stejně jako odborné radě, ale pokud jde o vlastní realizaci, bylo prý zapotřebí učinit celou řádku úprav.

Aldo Marcel Hurtado a Carlos Hernan Betancourt to popisují prostě: „Po asi dvacátém pozměňovacím a doplňujícím návrhu, který znamenal zmenšení původní rozlohy objektu o 45 %, a odstranění centrálního nádvoří kruhové budovy pro nadbytečnost jsme v podstatě vytvořili něco, co můžeme pojmenovat jako Prototyp číslo dva.“ Pochopitelně že rysy, které soutěžnímu projektu zajistily vítězství zůstaly v maximální možné míře zachovány, a tak se v roce 2014 konečně mohlo přistoupit k vlastní realizaci.

Menší? Ne, jen sloučený...

K tomu, aby „Prototyp 2.“ dle návrhu Espacio Colectivo Arquitectos mohl skutečně fungovat, bylo zapotřebí vytvořit takový design, který bude skutečně univerzální. Podstatou tedy bylo vytvořit něco, co bude možné zasadit i do prostředí menších měst, napříč celou tolik pestrou zemí. Přitom ale bylo nezbytné zachovat jasný konceptuální přístup, transparentní a jasně rozlišitelný vzhled celé budovy, který zapadne prakticky kamkoliv.

Zásadní změnou je, jak již bylo naznačeno, přenesení a transformace bočného objektu, původně vymezeného pro administrativu, a jeho transformace do prostoru patia hlavní budovy s učebnami. Ze dvou budov, připomínajících svým půdorysem do sebe zapadající ozubená kola, tak vznikla jedna hranatá mořská hvězdice. Jak dodává Betancourt: „Z technického hlediska to vlastně není tak zlé, zůstalo zachováno vše podstatné, jen se omezil zastavěný prostor.“

Hudební škola do každého města

Jak připouští oba hlavní architekti, návrh hudební školy vychází z jednoduše adaptovatelného systému, který je možné situovat prakticky kamkoliv, bez ohledu na topografii, klima nebo geografii místa. Vybrané stavební materiály – cihly a beton – představují univerzální řešení, snadno dostupné regionálně, bez nějakých zvláštních nároků na zajištění potřebného množství.

Jejich volba navíc podporuje nenáročnou možnost výstavby, i v městech s nízkou kvalitou konstrukčních pracovníků. Unifikované provedení, které obvykle architektům nevoní, prý také není na závadu. „Je to podobný model, který bychom u jiných budov nazvali korporátní identitou,“ říká Hurtado. „Lidé se s ním dokáží ztotožnit, ví, co se v této budově děje.“

Samotné organizační schéma budovy předpokládá kompaktnost a uzavřenost objemu. Ve středu budovy je velké hlediště s posezením pro diváky a muzikanty, kolem kterého (kromě vlastní okružní chodby) je koncentricky soustředěna řada učeben. Autoři si pochvalují dynamickou cirkulaci zvuků, lidí i života, přesně tak jako je tomu i v hudbě samotné.

Činí tak ale s nevšední poetikou v řeči: „Budova sama je prostorem, hmatatelným a přesto éterickým, je prvkem okamžiku zachyceného pohybu, kterému pomáhají ožít praskliny a trhliny, měnící se proudy pronikajících světel. To vše evokuje rozmanitost naší kultury. I ta se točí kolem společného prostoru, který představuje prvek jistoty v naší nestabilní a proměnlivé době.“

I když se nám to při pohledu zvenčí nezdá – betonové panely ve stěnách i pravidelnost zastiňujících cihlových pilířů připomíná spíše vězení – vnitřní prostor je velmi harmonický. Jednotlivé učebny jsou od sebe přirozeně izolovány, aby měli mladí muzikanti dostatek klidu na vlastní práci. Oddělení jednotlivých učeben vnějším prostorem zase zajišťuje akustický komfort, spolu s přístupem přirozeného světla, a dostatek čerstvého vzduchu.

„Výstavba hudební školy v Yotoco, ale brzy i v dalších městech Kolumbie má pro nás všechny velkou symbolickou hodnotu,“ říká Betancourt. „Je to místo setkávání a výměny.“ Nemusí se tu jen muzicírovat. Centrální sál s vyklizeným hledištěm může sloužit jako tančírna nebo středobod plesové sezóny. Za zmínku také stojí, že s univerzálními hudebními školami od Espacio Colectivo Arquitectos se počítá také v případě přírodních katastrof, kdy by mohly – vzhledem ke svému dispozičnímu řešení – sloužit jako snadno přístupná komunitní záchranářská centra.

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata