Jen na dohled od něj stojí ruina jednoho z nejstarších jihočeských vodních mlýnů. Je tu také postarší pila na dřevo, která pamatuje lepší časy. A taky nepasené louky a pastviny, remízky a průniky tmavých jehličnatých lesů, které scenérii krásně zapomenutého místa dokreslují. Uprostřed této kompozice se ztrácel objekt bývalé kovárny se stodolou. Dnes už vyniká, jako rekonstruované stavení. Upomínající na to, že do malebného údolí Blanice se navrací život.
Po formální stránce byla rekonstrukce staré kovárny klasickým projektovým záměrem. Pozvednout a proměnit chátrající objekt, provést stabilizační zásahy, dodat mu nové smysluplné využití. Mimo záběr ale nestál ani složitý řetězec vzájemných vztahů, kontextu lokality. Která v sobě spájela několik zanedbaných stavení a dramatickou krajinu luk a říční nivy.
Do celého širšího okolí se silně propsalo, že už je kdysi lidé ke svému obrazu měnili, a pak opustili. Klient i architekti nechtěli opakovat staré chyby, a snažili se proto rekonstrukci pojmout střízlivěji. Jako ne-zásah, který ovlivňoval vlastně jen malý fragment z té scenérie. Proměna je tedy radikálněji pojatá uvnitř, jako proces čištění usazených nánosů a znehodnocujících stavebních řešení z minulosti, ale zvenčí tolik patrná není.
Svou vizi realizace přitom postavili na respektu k okolí, k udržitelnosti a soběstačnosti.
Řešení, které se osvědčilo
V tom, že to byla správná volba, je nepřímo utvrdila probíhající pandemie covid-19. Záměr vycházet z místních zdrojů – materiálově z toho, co skutečně nabízela jen lokalita a nesl v sobě areál kovárny – se vyplatil. Protože klienti tak mohli v podstatě celou rekonstrukci provést svépomocně, vlastním tempem. Pokud by tenhle aspekt přecenili, nejspíš by se ještě teď potýkali s dohotovením. Když ale vycházeli jen z toho, co bylo na chalupě k dispozici, nemělo je co zdržet.
Hodí se zmínit, jak se architekti, kteří se tu na výtečnou zhostili role dobrých rádců, k projektu dostali. Stavení bývalé kovárny se stodolou totiž zdědili jejich kamarádi, kteří je požádali o spolupráci. I proto byla komunikace mezi nimi a klienty o něco víc přímá, než je asi běžným standardem.
Vzájemné porozumění přispívalo tomu, že u některých výraznějších aspektů – například odstranění nedokončeného a nevzhledného pásového vikýře – nevznikaly konflikty, a v podstatě trvale panovala shoda nad podstatou záměru. To pravidlem skutečně nebývá.
Už z prvních obhlídek v terénu vyplynulo, že toho „čištění“ tu bude povícero. Architekti si to interně nazvali „rekonstrukcí rekonstrukce“, tedy odstraňování nešetrných zásahů a anulování nepovedených úprav z minula. Takovými předchozími úpravami byla ovlivněna hlavně obytná část, ta už se nacházela ve stavu před dokončením, stodola už tolik, s výjimkou střechy, naštěstí ne.
Najít to, co má ještě cenu
Úkolem architektů tedy bylo pokusit se zachránit ony autentické rysy, oživit původní podobu a setřít nánosy divokých experimentů, revidovat ty největší omyly, kterých se předchozí majitelé dopustili.
Ruku v ruce s tím šly adaptace v obytné části a posun stodoly od hospodářské stavby k sezónnímu obytnému prostoru pro návštěvy a hosty. K těm vizuálně nejvýraznějším akcím patřilo již zmíněné odstranění nedokončeného vikýře a jeho nahrazení prosvětlovacími šablonami, otevření vnitřního prostoru stodoly.
Každá zakázka přináší specifické výzvy. K nim tu patřilo například to, že – vzhledem k tomu, že původně jednalo o kovárnu – byl prostor stodoly abnormálně široký i vysoký. Zdmi a střechou vymezený prostor, nikoliv však jeho objem.
„Když jsme se k projektu dostali, byla v podstatě celá stodola zaskládaná až po hřeben, prostor byl téměř neprůchozí a úplně tmavý,“ popisují architekti. „Od počátku jsme věděli, že chceme objektu vrátit jeho velkorysost a přinést do něj světlo, aby se mohl nadechnout stejně tak prostor i člověk, který se v něm nachází.“
Lokální specifika, neobvyklá řešení
Místa tu bylo dost, a tak se s prostorem uvnitř dalo pracovat. Specifikem provedení přízemí stodoly bylo, že disponovalo třemi úseky vrat na obou stranách domu. Dalo se tak cele otevřít do okolí. I proto byl ten kontext lokality, jež se úpravami sama měnit neměla, tak důležitý. V případě otevření vrat se totiž stodola stávala součástí louky a staveb ve výhledu.
V prostoru interiéru pak architekti půdorysně definovali tři zóny – vstupní, pobytovou a skladovací – které od sebe oddělili s pomocí jednoduchých zástěn, paravánů. „Ty jsme se snažili navrhnout jako co možná nejtransparentnější a nejsubtilnější, abychom zachovali celistvost prostoru,“ dodávají architekti. V jejich podání jde spíše o naznačení a jakési mentální vymezení prostoru, než jeho tvrdé rozdělení. Zbytečně pevné hranice by totiž narušovaly onu nevšední atmosféru otevřenosti, díky níž může jeden prostor volně přecházet do druhého.
Radikálního „prořezání“ se ve stodole dočkal strop i podlaha. Motivem bylo propojení a prosvětlení místa, tentokrát po vertikále. Stodolu tak v patře protíná pouze úzká lávka, která propojuje vstup do obytného podkroví a prostory na přespání hostů. Prosvětlovací šablony si pak pohrávají s denním světlem, které propouští dovnitř a do velké míry spoluutváří charakter prostoru. Interiér tím získává unikátní schéma barev, v němž vyniká textura původních materiálů. Dřeva, střešních tašek, kamene a cihel.
Po vlastní ose k úspěchu
A jak výstup své práce, výsledné dílo, hodnotí sami architekti?
„Na celém projektu pro nás byla také zajímavá práce s chybami a nedokonalostí, jejíž míru jsme chtě nechtě museli přijmout a která se pro nás po čase stala výzvou a dokonce i kvalitou. Od počátku jsme věděli, že zachránit se dá jenom něco a z domu se nikdy nestane ‚dokonalá architektura‘ – domníváme se ale, že na jeho kvalitě to nikterak zásadně neubírá. V celém domě je také přítomná práce s vrstvami času a kombinace starého a nového. Obojí jsme se snažili co nejvíce propojit, namísto toho, abychom je stavěli do kontrastu – nechtěli jsme návodně „vysvětlovat příběh domu,“ ačkoliv v něm zůstal přítomně zachován.“
Na síle projektu přidává, že jej klienti realizovali vlastníma rukama. Byť k řemeslu měli daleko, dokázali se postupně poprat i s docela náročnými úkony. Na samu rekonstrukci bylo použito minimum nového, téměř vše, co se muselo pořizovat extra, bylo pořízeno z druhé ruky. Duše stavení ale právě tím začala znovu ožívat. Tady, v zapomenutých končinách údolí Blanice, v malebné a přitom poněkud dramatické krajině, museli lidé vždycky spoléhat sami na sebe.
Údaje o projektu
Název projektu: | Stodola v Pošumaví/Blacksmith Barn |
Typ projektu: | svépomocná rekonstrukce |
Architektonické studio: | BYRÓ architekti |
Lokalizace: | Blanický Mlýn (Zbytiny), Jihočeský kraj, Česko |
Vedoucí architekt: | Jan Holub, Tomáš Hanus |
Klient: | soukromá osoba |
Rok dokončení (finalizace): | 2021 |
Investiční náklady: | 500 000,- Kč |
Rekonstruovaná plocha: | 276 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek