Vesničku Gavere není snadné nepřehlédnout, doslova se totiž ztrácí v sousedství tady už pořádné řeky Šeldy. Shluk několika cihlových domů a farem tu vytváří malebný obrázek belgického venkova. Dohromady ale nic, co by překvapilo. Přitom jen kousek od křižovatky je k vidění nově přestavěný a rozšířený House BS, jehož hlavní doménou je „tradiční stavební pojetí“. Rekonstrukce uchopená natolik citlivým a nenápadným způsobem, že vlastně navenek není moc patrná. Byť se tu z farmy, složené ze tří objektů, stal moderní rodinný dům, ke kterému se přidaly dva další objekty. Obyvatelé si totiž žádali změnu, ale netoužili po radikální proměně nebo narušení krajinného rázu.
Cesta to přítomnosti
Maličké Gavere, rozložené na říčních terasách podél řeky, si zakládá na své přirozené členitosti. A zdejší domy toto uspořádání po staletí replikují. Typická farma je složena z malého obytného domku, malé stodoly a chléva, ve vzájemném nahloučení. Proto tu všechno působí poněkud skanzenovým dojmem Hobitína. Jenže ne každý Belgičan touží být v 21. století farmářem, nebo obyvatelem pohádkové vesničky. Klienti studia GRAUX & BAEYENS Architecten preferovali spíše prostorné bydlení v kontextu venkova. Na druhé straně, nežádali si proměnu natolik divokou, aby setřeli původnost svého sídla. Přeci jen, jejich rodina tu žila už tři generace. A tak se spolu s architekty vydali na cestu neagresivní proměny.
Rozšíření, které se drželo originálu
V praxi to znamenalo respekt k v místě původním materiálům: pálené cihle, střešních taškách, bílým omítkám; k sedlovým střechám, k zachování typologie, tedy principu vzájemného dotyku objektů v rámci jednoho stavení s centrálním dvorkem. Což v konečném důsledku působí jako výrazná limita kreativních řešení. Architekti ale uchopili omezující zadání originálním způsobem, a v rámci nadefinovaného standardu dokázali původní sestavu rozšířit o dva další objekty, které do uspořádání dokonale zapadly. Zachováno přitom zůstalo „hrubé zrno“ celé vesnice, změna je navenek téměř nepostřehnutelná. Což se samozřejmě cení.
„Intervenci do existujících objemů staveb jsme omezili na minimum, zachovali jsme i otevřené proluky mezi jednotlivými objekty,“ říkají architekti. „Tím došlo k zachování volného propojení, možností cirkulace mezi nimi.“ Na západní straně hlavního svazku (původní) trojice budov byla přidána dvě symetrická křídla. I ta jsou vychýlena tak, aby zachovávala orientaci k základní sestavě budov. Tím se otevřelo místo pro zařízení venkovní terasy, a utvrdilo dělení do diskrétních, oddělených objektů. Každý domeček tak má specifické pole výhledu do okolí (na ves, na sad, na řeku), aniž by zahlížel do oken sousedů nebo ostatních členů rodiny.
Spěch není zapotřebí
Ze 190 metrů čtverečních se rozšířením užitná plocha zvýšila na 320, a rozsáhlých úprav se dočkal interiér původní stodoly a chléva. Po odstranění nánosu historických vrstev omítky a odkopání základů podlahy kvůli kontaminaci byly dosazeny nové lité, betonové podlahy, a do nich zasazeno radiální vytápění. Ve „stodole“ byl odstraněn strop, a tím se zvýšila světlá výška o celé patro. Zpevněn byl i štít, integrita cihlových stěn a vloženy byly nové betonové překlady nad úzká svislá okna. Širší okna prosvětlují přirozeným způsobem i přístavky západního křídla.
Volba vytápění padla na krbová kamna, instalovaná do každého „uzlu“ uvnitř objektů. Zajímavým prvkem je ponechání části původní výdřevy a zakonzervovaného trámoví ve stodole, coby dekorativního a k minulosti odkazující součásti. Poněkud překvapivý je i postup obyvatel, kteří na realizaci nespěchali. Kompletní dostavba byla hotová za tři léta. Nelákala je vidina toho, že na několik měsíců by museli odejít a pak přijít do nového. Chtěli, aby dílo vznikalo postupně a zapojovalo se do tkaniva jejich bydlení.
Sdílet / hodnotit tento článek